GrossGlockner – Palaviciniho kuloárem 03/2012

GROSS GLOCKNER  3798m. SEVERNÍ STĚNA – PALAVICINIHO KULOÁR

Datum: 16-18. března 2012    

Účastníci zájezdu:  Míša Adámková a Martin Srbek, Petr Dvorník a Franta Vilím.

Této cestě se říká horolezecká maturita v Rakousku, takže jsme se výstup rozhodli provést v zimním období, jako správní šplhouni – a ať si jej pořádně užijeme. Standardní doporučené období je od května, hlavně kvůli přístupu od Franz Josef Hohe, protože horská cesta bývá zavřená přibližně do konce dubna. V oblasti je sněhu méně, jelikož je již týden slunné počasí tak odpoledne na jižních svazích sníh měkne a přes noc zmrzne. V nižších polohách krusta člověka neudrží a boříme se ve sněhu. Ve slunných místech je sníh rozteklý a ztuhlý až na čistý led. Cestu konzultujeme s Rakouským skialpinistou sjíždějícím od vrcholu a ten  nám kuloár nedoporučuje, neboť je ve stěně jen tvrdý vodní led, hodně kamení.

Volíme přístup z jihu – Lucknerhausu [1918m] přes Stüdlhütte [2801m], k zavřené chatě Erzherzog-Johann-Hütte [3454m]. Nahoru 9 hodin, chtělo to lyže, ale máme jen sněžnice, které necháváme na Stüdlhütte. Míša si na lyžích libuje a vystoupá až ke skalám pod Erzherzog-Johann-Hütte, kde je nechává dva dny pod skálou. Skalním hřebínkem vede ferrata, kterou po chvíli hledání s čelovkama vylezeme. Spát jdeme po půlnoci.

Vstáváme ráno ve 4 h,  vaříme, vyrážíme.  Jdeme chvíli normálkou a na návrší (v mapě označeném hřebínku Glockner camp) hledáme vhodné místo, trochu slézáme dolů a pak slaňujeme a do Palaviciniho kuloáru, tedy do míst velkého sněhového (t.č. ledového) kotle, už nad odtrhovou trhlinou, tedy asi v polovině kuloáru (foto hory je ilustrační, dovolil jsem si jej převzít z webu). Slaňujeme přes skalní hrot a dále přes abalakovy hodiny.

V kuloáru pak 1 dl. traverzujeme doprava. První zjištění jsou nemilá – všude led, tvrdý a křehký – cepínem je nutno 3x trefit stejné místo, než led opuká na pružnější strukturu. Případný pád by ubrzdit cepínem zjevně nešel a zvažujeme tedy jestli do toho vůbec ne/jít. Bez jištění se totiž do této klouzačky nikomu nechce. Rozhodujeme se zkusit kousek s jištěním a pak zvážit výstup ještě jednou tak, aby vrchol byl aspoň těsně  za šera. V létě se to leze až do 2/3 kuloáru sólo.  Holt čekali jsme trochu jiné podmínky, více sněhové. Trochu sněhu je na pravé straně kuloáru, ale pořád málo na vyšlapání stupů.  Máme 6-7 šroubů do dvojky. Dva štandy po 2 šroubech a do 60m lanové délky 2-3 ks, jakž takž stačí.

V cestě a pravděpodobně i v celé v severní stěně  jsme sami, z bivaku pod severní stěnou nikdo nevylezl, nepřichází. Na vrcholku se samozřejmě tetelí skialpinisté, alpinisté co vystoupali normálkou a občas nám pošlou pozdrav – drobný led, kamínek. Domlácení jsme ale hlavně od toho jak prvolezci bourají křehký led, který jde dolů po kilech. Jen jedem kámen velikosti pěsti který mě trefil do břicha naštěstí ztlumil pípák.

Při 4 dl. se žlab zužuje, mírně roste sklon. Zúžení žlabu je zakončeno naší 7 dl. a natečeným ledopádem cca WI 3+ , sklon ledu v jednom krátkém místě dosahuje max. 80 stupňů.  Martin odvážně volí první část variantou vpravo po skále ke skobě, zřejmě ještě památka na pana Palaviciniho a mixovým terénem dolézá do štandu nad ledem. S Frantou jdeme přes led – vypadá to, že přes něj nikdo dlouho nelezl, žádné záseky a stupy …. Dále už jsou fixní štandy. Stmívá se rychle, drobně sněží a je mlha. Následuje mixový terén s jedním komínovým výšvihem a dolézáme po 9dl. do sedélka mezi Velkým a malým Glocknerem. Je 22h.

Předpověď počasí byla trochu zpomalená oproti reálu, takže na vrcholu cesty se ocitáme přesně ve chvíli, kdy se do hory začne opírat studená fronta. Míša nás dojišťuje a vítr je tak silný, že  má péřovku na zádech shrnutou až k lopatkám. Dalších 30 m na vrchol se nám racionálně zdál v těchto zhoršených podmínkách a tmě zdá jako zbytečná ztráta času. Oplácaní námrazou všichni čtyři míříme normálkou s průběžným jištěním o ocelové tyče dolů k věcem.

Opět padají osvědčené pravdy, jako např:

– je jedno jestli je zážitek pozitivní/negativní – hlavně ať je intenzivní,

– zimní lezení v horách hor se nejezdí užít, ale přežít.

Pro oba noclehy jsme využili winterraum v Erzherzog-Johann-Hütte. Jde o tři místnosti se 4 postelemi a dekami a suché WC. Teplota uvnitř kolem -5C. Druhou noc zde nouzově přespali pod dekami i 4 skialpinisté, tipuji, že je překvapila změna počasí, s sebou nemají téměř nic.

Díky spolulezcům za odvahu, houževnatost a vůli. Tento výstup zůstane dlouho v paměti.

Petr Dvorník,  HO Štand-Art