Tatry se Sexy Spárami

Účastníci: Franta V., Káťa S., Jana T., Marek Š., Lukáš N., Bára Č.

Během léta mi přišla do mailu nabídka strávit prodloužený podzimní víkend na Teryho chatě s pár horoškoláky ze Sexy spár. Chvíli jsem sháněl parťáka a nakonec jsem sehnal Dvorňase. V neděli před odjezdem ale výlet pro Dvorňase neplánovaně skončil kvůli rodinným záležitostem a já začal shánět jiného parťáka. To byl trochu oříšek a tak jsem nakonec vyrazil s kamarádkou, která nikdy nelezla a nic neuměla. Jaký z toho měla zážitek si můžete přečíst níž.

Franta V.

7.-10.9.2017

Shodou různých náhod jsem se ocitla v Tatrách s horolezci. Zrovna já. Holka z města, která se bez sprchy, splachovací toalety, nabíječky, plného signálu a “bezpečí” civilizovaného světa, cítí úplně ztracená. Jo a jen tak mimochodem, v životě jsem nelezla. Tedy. Na jedné firemní akci jsem si po dvou pivech vylezla něco málo na Gutovce, ale to mě prostě jen přikurtovali a řekli mi ať lezu.

Takže to máme. Velké dobrodružství začalo už ve spacím vlaku, kdy jsem si jako malé nadšené dítě vybrala nejhornější patro palandy, protože to je přece nejlepší a pak bojovala s horkem v kupé a při sebemenším otřesu vlaku se vyděšeně vzbudila s pocitem, že jsem usnula za volantem.

Dorazila jsem celkem nevyspalá na místo, pak ještě krátká cesta mašinkou a pak už jen hodit batoh na záda a šlapat nahoru. Ve šlapání jsem celkem zběhlá, takže to nebyl až takový problém. Když jsme si tak ťapali nahoru, tak mi František ukázal Lomnický štít a povídá: “Když budeš hodně šikovná, tak bychom třeba v sobotu mohli dolézt až tam.” (Noup. Tak šikovná jsem zase nebyla.)

Na Teryho chatě nejsou sprchy. ALE! Na mapě jsem viděla, že kolem chaty je několik ples. Takže vlastně pohoda. Plán je jasný. Prostě se každý večer “na punk” vykoupu v jednom z nich. Ehmm, to by nesmělo nahoře tak hrozně foukat. A ta plesa by nesměla být tak šíleně ledová. Celkem rychle jsem se tedy smířila s představou, že se prostě pět dnů mýt nebudu. Však mám v batohu hromadu vlhčených kapesníčků.

Spaní jsme měli v pokoji pro šest osob, tak to nakonec nebylo tak hrozné. Protože když mě ty lidi, které jsem viděla poprvé v životě, nezabili už během spánku ve vlaku, proč by to dělali teď, že jo. A jelikož měl můj spolulezec v plánu opravdu lézt, musel mi udělat rychlokurz horoškoly.

První lekce: vázání uzlů

Spousta barevných provázků, cinkajících věcí, poprat se se sedákem, a nakonec si ho i úspěšně nandat.

Osmička. Ok, to vypadá jednoduše. Ne. Tak ne. To je nějaký magický trik. Samozřejmě, že jsem nechodila do skautů, co je to za otázku.

Tadá, 365 pokus a mám to. “A teď to udělej znovu.” Protočím oči a připadám si, jak v mateřské školce. Teď to budu muset opakovat, abych dokázala, že to umím? Jo. Až na to, že znovu už ten uzel nedokážu zopakovat. Takže ještě jednou ukázat a pomalu.

Po pár hodinách a naprosto neuvěřitelné trpělivosti mého nového učitele, visím v sedáku na palandě a on se mi snaží vysvětlit, princip jištění. Důležitá věc – nikdy nepouštět lano pod jistítkem. To si zvládnu zapamatovat.

Usoudila jsem, že je to příliš mnoho informací za příliš krátký čas, spolulezec už mě měl nejspíš taky plné zuby, tak se celá horoškola zakončila pivem. Zbytek se naučím za chodu. Ostatní lezci seděli u stolu, na kterém bylo množství papírů, knížek, poznámek. Se zájmem jsem pozorovala, jak si každý vypisuje malý taháček, kudy vlastně zítra poleze. Všichni vypadali jako studentíci před písemkou.

Druhá lekce: nástup

Když se večer pořád bavili o nástupu. Úplně jsem si nedokázala představit, co tím přesně myslí. To je místo, kde si horolezci stoupnou po ránu do řady a zasalutují si pro štěstí? Nebo? Maličké zklamaní. Prostě je to místo odkud začínáme lézt.

Trochu jsem se během kontrolování mého profesionálního jištění zarazila. “A co když spadnu?” “Nespadneš. Na horách se nepadá.” Ok. Tak to vypadá, že problém vyřešen.

Třetí lekce: jištění

A pak prostě odlezl pryč a nechal mě tam dole samotnou s lanem v ruce. Aha. To lano je nějaké zašmodrchané. Chvíli se s ním snažím cukat, ale je to ještě horší, tak ho pustím a začnu rozplétat. Najednou se seshora ozve “Nepouštěj to lano z pravý ruky.” Chmmm. Na tuhle drobnost jsem zapomněla. Já vlastně jakože teď jistím. Pořád mi úplně není jasné, co by se stalo, kdyby opravdu spadl, jak by to celé fungovalo, ale už držím pevně. Teda aspoň mám takový pocit.

Čtvrtá lekce: první lezení

Po tom, co jsem první délku vyškrábala vlastním specifickým stylem, který bych nazvala “retardovaný lachtan na skále”, mě čekalo další jištění na prvním štandu. Když jsem sebevědomě prohlásila, že “jistím” bylo mi oznámeno, že tohle je jištění, u kterého se spíše říká “Jistím, ale nepadej.” Úplně nevím, či mě to mělo znervóznit, ale já předpokládám, že se i všichni ostatní drží pravidla, že na horách se nepadá.

Když jsme konečně zdolali celou skálu a doťapali na vrchol, čekali nás tam ostatní a s nimi milion otázek, jak se mi to líbilo. A mně se to líbilo. Na chatě jsem se teda večer u piva dozvěděla, že to vlastně ani nebylo opravdové lezení, že to bylo moc jednoduché, což mi trochu pokazilo plány stát se horolezkyní, ale nevadí. Další den prý polezeme něco těžšího.

Pátá lekce: první opravdové lezení

Hned po snídani jsme zamířili k Žluté skále. To je právě ta skála, kterou mi Franta ukazoval první den a snažil se mě přesvědčit, že ty malé tečky nahoře, jsou horolezci. Na nástupu jsme se potkali s dalšími lezci, pán se zrovna přezouval do lezeček a s úsměvem pozoroval moje tenisky, „Ta ti bude strašně nadávat.“ prohodil směrem k Frantovi, když se dozvěděl, že tohle je vlastně pro mne první opravdové lezení. A pak jsme se do toho už pustili. První délka byla naprosto v pohodě, říkala jsem si, že jsem asi přirozený talent nebo tak něco. No… Od druhé už začalo to pravé peklo – hrozně foukalo, kolikrát jsem nevěděla, kde se chytnout, jak se vytáhnout, tenisky vážně nejsou vhodnou obuví a navíc jsem se bála asi jako nikdy předtím. Na čtvrtý štand jsem dolezla ubrečená a nadávající s tím, že dál prostě nechci. Po tom, co do mě byla narvána půlka balení hroznových cukříků mi bylo oznámeno, že cesta vede jen nahoru a nikam jinam, takže prostě musím. A tak jsme pokračovali. A na vrcholu jsem byla neskutečně ráda, že jsem se do celé téhle šílenosti nechala přemluvit. Sníst si svačinku, po takovémhle dobrodružstvím navíc úplně nahoře, má prostě něco do sebe. Jo a i to pivo večer chutná tak nějak lépe.

Takže si to shrneme

Moje překrásné “pohorky” od Adidasu nebyly úplně psychicky připraveny na takový zápřah a celé se z výletu zhroutily. Taky moje kolena a lýtka jsou o dost modřejší. Na hlavě jsem měla spíše suchý šampon a na něm trochu vlasů než naopak. Výborné veganské tyčinky nechci tak půl roku vidět, protože se nahoře staly mým jídlem několikrát denně. Ale když jsem se přes pražskou divočinu dostala konečně doma do sprchy byla jsem jednoduše šťastná. Protože to byla nejlepší sprcha v mém životě.

Káťa Suchá

4 komentáře: „Tatry se Sexy Spárami

  • 3.11.2017 (16:15)
    Permalink

    Nadhera, velmi pekne napisany clanok plny emocii 🙂

    Reagovat
  • 6.11.2017 (11:02)
    Permalink

    Konečně investigativní článek !! ….
    Obdiv si zaslouží oba za odvahu, i když každý za úplně jinou odvahu.
    Hlavně, že se nic nestalo a snad máme další horolezeckého nadšence(kyni).
    Dvorňas

    Reagovat
  • 15.11.2017 (12:57)
    Permalink

    Skvely clanok. Katu by ste mali vziat do oddielu, nech mate dalsieho pisatela 😉

    Reagovat
  • 26.1.2018 (15:32)
    Permalink

    Zdar. Neskutečně krásně jsem se pobavil. Milá Káťo, děkuji. Doufám, že to nebyl tvůj poslední lezecký počin a taky, že nám, tak jako dnes, o těch dalších napíšeš. Zbyněk

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *