Bielatal – Mittelwand

 Poslední dobou se nějak seběhlo spoustu práce, tak jsem se musela na dlouho odmlčet, ale aby naše novinky nezely dlouho prázdnotou a mému bielatalskému seriálu nechyběl další díl, rozhodla jsem se vyhovět Béďovi a napsat novou epizodu – tentokrát o Mittelwandu.

 Už od středy s Béďou zoufale sháníme odvoz a oslovujeme všechny lezce s autem a ne a ne se zadařit. Nakonec se však ukáže, že je nám přeci jen osud nakloněn a po spásném emailu s nabídkou odvozu vyrážíme s Míšou Adámkovou a jejím kamarádem Robertem směr Ostrov.

 

V sobotu nás u Staré pekárny čeká Láďa a Míšu s Robertem jejich kamarád Štěpán. Krátce se rozloučíme a vyrážíme každý vlastní cestou. Míša s Robertem ke Grenzesturmům a Titanovi, my s Béďou k Mittekwandu. Původně jsem chtěla Béďu vytáhnout i na Durrebielenadel, ovšem počasí nepřálo a nástup byl mokrý. A tak stojíme pod Mittelwandem, monumentální stěnou vysokou nějakých 40 metrů.

 „Tohle je bombastická Birkenriss,“ mává Láďa rukou směrem k členité spáře, ve které uvidíte deset metrů pod vrcholem břízku. Ať koukám, jak koukám, nějak tam zapomněli dát kruhy. Cesta hrozně budí respekt. Chvíli se dohadujeme, kdo z nás dvou do ní půjde, nakonec však volíme na rozlez ještě něco kratšího. Láďa s parťákem Honzou si vybrali nedaleký Pokal a na něj pětkovou cestu, která se nám zdá jako skvělá alternativa za břízkovou spáru. Pomalu se soukáme za nimi. klíčové místo trochu potrápí, ošetřujeme své první odřeniny z vyndávání betonových smyček a polemizujeme s Láďou nad tím, že sportovka je podle našeho názoru cesta osazená fixním jištěním.

Po drsném probuzení, které nám poskytl Pokal, se vrháme do Birkenriss. Tahání nakonec padne na mně. Béďa se ukazuje jako skvělý jistič, poučený Horolezeckou abecedou. To doceňuju hlavně ve chvíli, kdy se mi stane pit-schubertovská chyba a založím si betonovou smyci, dám o ní expresku, ale zapomenu cvaknout lano. Naštěstí mi to oznámí až po úlevném „zruš“.Co k cestě? Je dlouhá jako Lovosice, nepotkáte v ní jediný kruh, hodiny se objeví jen jedny a kromě břízky ve 30 lezeckých metrech nemáte jedinou jistotu, že vás něco chytí. Tedˇ popravdě. Vycvakala jsem nějakých 15 expresek, což se mi snad kromě Durrebielenadel v žádné cestě nepovedlo. Hnízda tam byly dobré, docela jsem smyčkám věřila. Určitě cestu doporučuju, ale než se do ní pustíte, musíte mít stoprocentě chladnou hlavu a nezmatkovat ani třicet metrů na zemí bez kruhu..

Druhá adrenalinová bomba byla šestková Talseite, která se kvůli tření lana leze na tři délky. Já tahám první a třetí, Béďa druhou. První délka je takřka shodná s Birkenriss, jenom se v půlce cesty traverzuje ke třetímu kruhu místního VIIIb- což je zárovň první kruh Talseite. Lámu zde svůj osobní rekord ve výšce prvního kruhu v natažené cestě. Tu odhaduji bez nadsázky na dvacet metrů. S úlevou sedám do kruhu a křičím na Béďu, aby zrušil. Teď je řada na něm. Supervzdušný traverz mezi prvním a druhým kruhem pěkně prověří, jestli se člověk dokáže oprostit od pohledu dolů. Béďa se s tím popral pěkně. Jediné na co bych chtěla upozornit, jsou tutové smyce pod druhým kruhem, které mají tak nějak tendence se stávat erárními (kdybyste sem náhodou měli cestu, můžete naší lanovici přinést zpátky). Třetí délka s cruxem celé cesty padne na mně. Píďalkuju se staženými půlkami nad kruh a tři metry na ním štosuju do spárky první smyčku. O kousek výše je tenká břízka a hodiny – poslední relativně dobré jištění nad kruhem. A kus nad ním klíčové místo – nátah z krystalkami posetého, nicmoc spoďáku, s levou nohou na tření a pravou na žábu ve spárce, do pěkné lišty o metr výš. Ne a ne tam dosáhnout. Po několika marných pokusech a instalaci 50{a8529231ecd437c69f5b664f46e51dc76fea0ab836f2d3a06c59ddc296e41a38} smyčky do výše pasu se nakonec mé snažení setkává s úspěchem a valím nahoru, jak jen to jde. Tentokrát si vychutnávám příjemný štand ve slaňáku a sluníčko, které vykukuje zpoza mraků. Pomalu slaňujeme a vydáváme se za ostatními k autu do Ostrova. Míša vylezla asi dvakrát více cest než my, ale nám to nevadí. Zážitky musí být hlavně intenzivní.

Přespáváme v Tisé na zahradě horolezecké chaty a v neděli hurá směr Falkenwand. Béďovi není dobře, tak balíme matroš po dvou cestách a shodujeme se, že by nebylo špatné okouknout „centrál“ a zkontrolovat, jetsli náhodou nevyšel průvodce.

A tak se stane, že parkovišťákovi v Ottomuhle nechávám za dvě malé knížečky 50 Euro a šťastná, jak malé dítě, z čerstvě ulovených průvodců Béďu přesvědčuju, že prostě musíme vidět „Herkuláče“. Na druhý pokus a pár kilometrů navíc se nám to podaří. Jsou krásné. Dokonce na ně vedou staré cesty za IV a V – o důvod víc proč někdy zařadit tuhle dominantu do sbírky. Náš čas se ale chýlí ke konci, a tak rychlým tempem šlapeme 6km do Ostrova po nekonečné cestě. Ještě jedno zhodnocovací pivko a hurá domů. Další super víkend na písku. Nashledanou, Bielatale…

 

Mischa

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *