Kterak bouchači řádili ve Finale Ligure

Jednouchý a všeříkající název článku, který by se skládal ze slov Finale Ligure mi už bohužel vyfoukla Terka, a tak jsem musela vymyslet něco jiného. Už někdy v červnu jsme s Honzou přemýšleli, že bychom rádi někam jeli a pojali to jako akci ve velkém. Volba padla na Finale Ligure, oblast opěvovanou lezci, kterou mi doporučovala moje známá Marie, na jejíž návrh jsme částečně vybírali i loni lezení po Francii.

Vzhledem k tomu, že vše podstatné k přežití už ve svém článku popsala Terka, budu se věnovat jiným postřehům.

V pátek 24.9. kolem půl deváté konečně nasedáme do aut na Zličíně a vyrážíme směr Itálie. Přes počáteční problémy, které nás všechny stály pěkné nervy, vyrážíme ve složení 7 lezců: Renča, Jandis, Honza, Michal, můj kamarád Erik, Ráďa a já, bohužel bez Karla, který se zranil na bruslích těsně před odjezdem. Osmé místo v naší expedici zaplňujeme dvěma kytarami, nuda rozhodně nebude. Cesta je nekonečná. Honza láme světový rekord v mluvení, musím ale říct, že je s Renčou upřímně obdivuju, že zvládají po náročném dni odřídit celou noc beze spánku jen ve dvou. Druhé auto na tom není o moc lépe, ale přeci jen se v řízení střídají tři. Celou noc silně prší, když přejíždíme Alpy, teplota klesá na 1 stupeň nad nulou a začíná místy i sněžit. Jakmile přejedeme italské hranice, jako mávnutím kouzelného proutku se začíná vyjasňovat a na mořském pobřeží nás vítá azurově modrá obloha a příjemné teplíčko.

Unavení po cestě míříme nejdříve do kempu, který máme zprvu problém najít. Pro přístí generace raději upřesním popis: Z Finale Ligure přes Finalborgo na Orco Feglino a pak doprava do kopce odbočit na Orco, po asi 1,5km narazíte na minikřižovatku po pravé straně kontejnery na tříděný odpad, po levé pizzerie Il riffugio, zde zabočte doprava do šíleného krpálu. Rozbalujeme stany a rozhodujeme se, že vyrazíme nejdříve k moři. První den volíme na koupání zátoku na okraji Finale ligure. Písčitá pláž, sprchy se zákazem používání mýdla. Koupání příjemné, ale na náš vkus jsou příliš malé vlny.

Erik přes noc moc spal, a je nedočkavý na lezení, a tak ještě večer spolu s ním a s Radanou vyrážíme na průzkum oblasti Monte Cucco. Plánujeme si zde vylézt jen jednu cestu, abychom si udělali obrázek o příšerné oklouzanosti, kterou s despektem líčila Terka, a o místní klase. Po konzultaci s průvodcem vybírám cestu Rischia o raschia v sektoru Fenio o anfiteatre za 5b, což je obtížnost, na které jsme se ve Francii běžně rozlézali. Ukazuje se to jako špatná volba, jelikož je převislá a hrozně s ní bojujeme a po expedičním vylezení k poslednímu borháku se s Erikem shodujeme, že řetěz prostě necvakneme, protože u něj začíná boulder, který se limitně více blíží 6a+až 6b spíše než 5b. Úlet v hodnocení obtížnosti dáváme na vrub tomu, že druhá délka je za 7a+.

Druhý den vyrážíme prozkoumat Monte Sordo – držíme se tipů od Azára. Začínáme v nevysokém sektoru Falesia delle Tecchie, kde jsme přelezli všechno možné od 5a do 6a, v délce asi 15-20m. Obtížnost zde celkem seděla, vesměs se jednalo o nové cesty z roku 2002. My s Ondrou, který na tři dny doplnil náš lezecký tým, se vydáváme do Settore centrale, kde jsou o pár desítek metrů delší cesty, než ve Falesii delle tecchie. Delší, ale bohužel i těžší. Zarybařím si za Ondrou v nádherné Franco e Ketty 6b, technické cestě s dvěma těžšími kroky, a chci si vytáhnout L´arco dei guitecchi 5c, krásnou linii koutem, která je ohodnocena v topu třemi hvězdičkami. Už u prvního borháku mi ovšem připadá linie nad moje síly a Ondra souhlasí, že se do ní pustí místo mě. Nestačíme se divit. Tak nevápencovou cestu jsem ještě na vápně nikdy nelezla. Sokolík, pěstní spára, kout, komín, kout a zase komín. Po třiceti metrech se opět na bezpečnějším konci lana dofuním za Ondrou, který by reálně oklasifikoval cestu za 6a, a přestože je druhá délka za 5b, vzhledem k charakteru lezení a občasným dlouhým odlezům mezi borháky se shodujeme, že ji rádi oželíme. Prvovýstupce se asi urazí, ale zmíněnou cestu nedoporučím, najdete tu skutečně hezčí.

Večer zase vyrážíme na koupačku. Tentokrát na kamenitou pláž na druhou stranu, u Borgio Verezzi, kde je příjemná možnost neplaceného parkování hned u moře, sprcha s povolením použít mýdlo, a hlavně velké vlny. Přestože jsme unavení, vytahujeme večer kytary a ve tři ráno nás upozorňuje nějaký rozzuřený Čech, že gong právě oznámil tři hodiny, a my bychom mohli přestat rušit noční klid. Přece nejsme takoví barbaři, a tak ztišíme zpěv a za necelou hodinu uléháme.

 Další den ráno se ne a ne vykopat z postele. Když už se konečně sbalíme a chceme vyrazit směrem Rocca di corno, začíná pršet. Naštěstí se jedná jen o přeháňky, tak aspoň vyrážíme my s Honzou do města na nákup a procházku a Erik, Ráďa a Michal na průzkum do Settore della Torre na Monte Cuccu, kde se vrhají na jednoduchou, ale hezkou čtyřku, s výhledem na okolní kopce. Slaňují tak tak před příchodem dalšího deště. Večer se rozhodujeme pro návštěvu pizzerie Il Rifugio, o které se zmiňovala Terka, a jako správní bouchači uléháme před půlnocí.

Ráno nás nebudí modravé nebe, ale zase mraky. Ach jo. Přesto se ale balíme a jedeme do Rocca di corno, oblasti, kterou nám Azáro doporučoval jako nejhezčí lezení ve Finale. Nebe se začíná vybírat a my dupeme krpálem pod skály. Honza a já zůstáváme v Settore Sud-est, ostatní pokračují do Settore sud. Zase zaznamenáváme úlety v klase způsobené buďto ročníkem, nebo prvovýstůpcem. My s Honzou lezeme Carlu a Angelu, krásné 5c a 5c/6a. Z Angely se lehkým, ale nelogickým traverzem napojujeme na druhou délku vedlejší Seconda Fessura 4c, abychom se mohli pokochat výhledem na údolí a na moře z vrcholu stěny. Skutečně stál za to! V settore sud zkoušel Jandis nějaká dvě 6a, údajně dost silová (myslím, že podle jeho popisu to byly Variante ascari a E se..si prouva di qua). Ráďa s Erikem si tady dali Titomanlio 5b, čtyřdélkovou cestu, u které průvodce uváděl borháky, ale některá klíčová místa byla zajištěna starými skobami,dokonce se uživilo i pár friendů, výhled stál za to, ale lezení se jim moc nelíbilo.Večerní koupání bohužel nestíháme

Další lezecký den nás vítá absolutní modří, takže volba padá na Capo noli, lezení nad mořem. Když si čistíme zuby, další dva čestí lezci nám u umyvadla popisují skály jako zvláštní a „oblemcané“. Lezení prý nic moc, ale výhled že se nám bude moc líbit. Vybíráme si sektor Nolitudine, kde trochu tápáme, protože v průvodci je velice špatně zpracovaný nákres, ne moc odpovídající realitě. Lezeme zde vícedélky, které mají kolem 50m, takže je nektěří vyvádíme na jeden zátah. Z těžších cest zkoušíme Purpurangu 6a, ze které bohužel stíháme jen první délku, protože se pak jedeme koupat. Hromadně jsme se shodli, že většině z nás se tohle lezení líbilo z celého Finale nejvíce – materiál, který na tření skutečně drží a konečně žádné kousavé dírky. Den zakončujeme svlažením těla na stejné oblázkové pláži jako minule a nakupujeme víno na večer.

Poslední oblast vybírá Ráďa, jedeme se podívat do Grotta del´Edera a Parete dimeticata, sektorů hned vedle Monte Sordo. V Grottě si netroufáme do žádné z cest. Nejlehčí začíná na težkém 6a+, nebo lehkém 6b. Bohužel až doma si čtu email od Markéty, ve kterém nám doporučuje Bombolo 6b jako krásnou linii, která by nám mohla sednout. Tak aspoň přelezeme všechno možné v Parete dimenticata – vedlejším sektoru. Nejlehčí cesty vyjma jednoho 5b tu začínají všechny na 5c, je tu dost 5c/6a, 6a. Vesměs se opět jedná o kratší cesty kolem 20-25m. U některých je markantní tvrdá klasa, ale jedná se o pěkné lezení po chytech, většina cest je krásně ostrá, místy ale až tak, že máte pocit, že tu necháte prsty. Zase platí, že není třeba koukat do průvodce na hvězdy, protože i jednohvězdičkové cesty byly krásné.

V pátek odjíždíme a jako rozlučku si vybíráme Miguel 4b v Settore de la Torre a Jandis s Renčou La Torre, hodně poctivé a vzdušné, dvojdélkové 5c po hraně, kvůli kterému se sem stojí za to vrátit, přestože je v klíčovém kroku oklouzaná spára.

Po týdnu jsme dospěli k následujícím poznatkům: do Finale se nedá jet bez auta, protože sektory jsou od sebe docela daleko, a pokud nejste 7a bušiči, nebude vás to na Monte Cucco celý týden bavit. Na Monte cucco najdete i hezké cesty, ikdyž jich není moc. Bez tištěného průvodce se neobejdete, pokud jedete lézt na více než dva dny, jelikož v něm chybí třetina až polovina cest. Zdejší lezení je po neuvěřitelně kousavých dírkách, které nejsou moc příjemné na dotek, ale sektor od sektoru se to liší.

Mně osobně se lezecky líbila více Francie a Španělsko, kde když jsou ve vápenci díry, tak tolik nekoušou, ale pokud chcete skloubit lezení s koupáním, je Finale super volba. Další postřeh byl takový, že ve srovnání s Orpierre, Dentelles, Margalef zde bylo velmi málo lehkých cest pod 5c a oproti Španělsku, fr. Seynes a Paklenici mi zdejší 5c a 6a, která jsem zkoušela, přišla dost těžká. Pokud si chce člověk hezky zalézt kolem 5a-5b, je z hlediska počtu a kvality cest lepší volbou Francie. Moje hodnocení ale může být dost subjektivní, protože mám raději jiný typ lezení než ten ve Finale, ostatní mohou mít odlišný názor.

Díky všem za krásný týden strávený ve Finale, tomu nahoře za úžasné počasí, a zase někdy na skalách!

Mischa

Fotogalerie zde:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *