Hopíko-Štandartí dobývání Ohře

Pátek odpoledne. Přípravy vrcholí, nervozita určitě také. HOPíci vyráží na svou první oddílovou vodu. A my tentokrát s nimi, a to v docela hojném počtu čtyř osob. Veškerou organizaci měl pod palcem Honza a musím říct, že se mu fakt povedla. Zpočátku plánovaná čtyřdenní voda musela být zkrácena o jeden den na řece kvůli nedostatku lodí, ale můžu-li mluvit za sebe, alternativní program ve formě koupaliště s tobogány v délce 190 a 120m byl více než skvělý.V Pátek přijíždí HOPíci do Královského Poříčí, aby si druhý den sjeli horní část Ohře, čehož my se bohužel neúčastníme, takže začněme sobotou. Po náročném půldenním lezení v Dubských, o kterém určitě někdy vznikne samostatný článek, se s Honzou K. zbavujeme v Praze části posádky a nabíráme novou – Žižiho a Jandise. Kluci ještě musí dokoukat fotbal, ale ten naštěstí končí brzo, takže můžeme vyrazit směr Karlovy Vary. Cestou ještě kupujeme hromadu masa na gril a nějaký ten zlatavý mok na svlažení krku, což nám zabere neskutečně dlouho, ale kolem osmé konečně vyrážíme. Silnice jsou prázdné, takže cesta je vcelku příjemná, a když projíždíme kolem Kapucínek, člověku se vybaví spousta vzpomínek. Kolem deváté jsme v Královském Poříčí a nabíráme zbytek družiny. Chvíli to trvá, ale v deset přijíždíme konečně do Šabiny, řidiči spokojení, že už dál nemusí trápit své chuťové buňky Birellem.

Večer se griluje, vytahujeme vodnici a posléze i kytaru. Ti pod osmnáct samozřejmě nekonzumují žádnýalkohol. Okolo jedné většina lidí zalehne. Padne nápad na noční koupání na Adama, které soudě dle cákání slyšitelného i pár desítek metrů od řeky, muselo být super. Zúčastnění se vrací s nějakým cizím psem. Po chvíli se ukazuje, že to není takový čumáček, jako se zprvu zdálo, a snaží se nám sežrat maso. Posléze i Honzu, který raději nakonec vzdá boj s rozzuřeným rotvajlerem. Pejsek nám ovšem znatelně zmenšuje množství masa na gril, připraveného na zítra. Klukům se však rotvajleří útok na naše zásoby moc nelíbí a tak po tom, co mu dojde maso, ho jdou uvázat někam na druhou stranu kempu, aby si jako další chod nedal i nás. To rozvíří bouřlivou debatu nad tím, nakolik etické je uvázat psa. Začíná ale pomalu svítat, a tak vítězí spánek a v půl čtvrté uléháme.

Neděle je nejen téměřnelezecká, ale i nevodácká. Vyrážíme do Sokolova na koupaliště Michal, pro mě osobně vrchol celého programu. Aby ne, tobogány v délce přes sto metrů, vodní trampolíny a ledovec, dostupný ne jinak, než horolezecky, za 50 Kč na den. Pro člověka zvyklého na pražské ceny jistě docela příjemná změna. Dost nás překvapuje i to, že zde není přelidněno a nemusíme na tobogány stát žádné dlouhé fronty. Jen na těch sprchách, kterých zde bylo množství limitně se blížící nule, by trochu mohli zapracovat. V Sokolově čekáme na jedno auto, které muselo odjet, aby vyložilo lodě, a vychutnáváme si průměrně dobrou pizzu a finále Wimbledonu. Vracíme se do kempu a vyrážíme do hospody, aby se mohla najíst i posádka, která nakládala lodě. Nálada je dost rozverná a brzy začínají padat panáky. Verču pokouše sympaticky vypadající asi-labrador. V tomhle kempu jsou snad jen samí vzteklí psi.

Pondělí s sebou nese konečně to, kvůli čemu jsme sem přijeli – vodu. Verča se budí se slinou u pusy, a tak dostáváme podezření na vzteklinu. Terka telefonuje do Prahy mámě doktorce, která nám radí Verču uvázat na vodítko a dál pokračovat v jízdě. Tak poslechneme a raději jí i nasazujeme improvizovaný náhubek.

S loděmi je trochu problém, protože je kvůli neschopnosti paní z půjčovny musíme všechny sami odvozit na autech do Lokte a zahrádek je málo, takže je třeba je vézt nadvakrát. V jednu ale konečně odpichujeme pádla od břehů a necháváme se unášet proudem. Docela držíme tempo, takže stíháme strastiplnou jízdu i s nákupem ve Varech. Její konec se však bohužel nese ve znamení letní bouřky, takže hned po příjezdu do kempu Hubertus rychle vztyčujeme stany. Marně se snažíme rozfoukat oheň na mokrém dříví a Honza nám vysvětluje, jak použít „fixační“chrastí. Člověk by nevěřil, jaká je to věda. Nakonec ohýnek silou vůle donutíme zvětšit svůj rozměr tak, aby se na něm dalo upéct pár buřtů a světe div se, fixační chrastí způsobuje, že plápolá bez přikládání až do půl třetí do rána. Globální nálada by se dala označit za unavenou – většina uléhá už kolem půl jedné. Miro vytahuje kytaru, a přestože jsem ani nevěřila, že se ten večer uživí, ukazuje se, že komorní zpívání ve čtyřech je celkem fajn. Nakonec tam s Honzou zůstáváme sami a přidává se k nám partička cizích vodáků, kteří přišli s pytlem koupeného dřeva a požadavkem na Nedvědy. Je čas jít spát.

V úterý nás čeká jen relaxačních 11km do Radošova, odkud nám odváží lodě, a odjezd domů. Honza nás zasvěcuje do své další teorie o typech říčních kamenů, kterým se říká šolícháček, obalovač, tajňák a rozparovač. Docela se tím bavíme, dokud nám jeden tajňák- rozparovač nenatrhne naši laminátku. Pešek. Předseda musí zbytek cesty odřídit sám bez háčka, aby loď nebyla příliš těžká. Cestou se stavujeme v hospodě na polívku a do Radošova přijíždíme ve stejnou chvíli jako auto, které nám jelo pro lodě. Tomu říkám načasování. Řidiči vyráží do Lokte pro své moduly a my si krátíme dlouhou chvíli hraním Twisteru.

Čtyři dny utekly neskutečně rychle, ale tak už to s fajn lidmi asi bývá. Tak nezbývá než poděkovat HOPíkům za super společnou akci a doufat, že takových bude víc.

Mischa

Fotogalerie: v budoucnu