Bielatalské repete

30.6.2010 František Vilim 0 Comments

Stejně jako pohádky na dobrou noc by měly mít pokračování i některé články. A tak po spoustě pozitivních ohlasů, které moji Bielatalskou spatlaninu provázely,píšu další díl.Pátek večer. Vyrážíme strávit další krásný víkend ve skalách. Tentokrát se mi nenápadně podařilo prosadit opět sever Čech s tím, že přijede Láďa. No hádejte třikrát, kam jsme jeli. Do Bielatalu. Páteční odjezd je trochu hektický, Hopíci se ukazujou jako aktivní oddíl, tak nás jede spolu s námi zase pěkná banda (nepočítala jsem to, ale můj střízlivý odhad se pohybuje kolem 16-20 lidí včetně nás 6 Štand-arťáků). Nakonec se nám podaří sehnat odvoz pro Sama, Američana, co mluví slovensky, takže víkend budeme mít v trochu mezinárodním duchu. Po příjezdu do Ostrova nás místo romantického západu slunce zdraví mlha a mokrá silnice. Vypadá to, že se tu přehnala pěkná průtrž mračen. Zůstáváme ale optimisti, do rána tourčitě vyschne. Zatím tedy postavíme stany a hurá slavit Prokšové čtyřicátiny. Akce se trochu protáhla, část výpravy zalehla až v pět ráno. Aspoň nepotřebovali čelovky.

Ráno optimismus nahrazujeme realismem. Tráva je pořád mokrá. Nebe zatažené. Ale co, když už nic jiného, konečně uskutečníme tu procházku do Bielatalu, kterou nám navrhoval minule Láďa. Není to daleko – do Ottomühle asi pět kilometrů. Jdeme svižným tempem, a zhruba za hodinku a půl jsme na místě. Skály jsou nádherné. Část skupiny se vrací, protože někteří odjíždí už v sobotu večer a chtěli by si užít i nějaké to lezení. Někteří z nás pokračují celým Ottomühle. Nakonec se ale všichni potkáváme v Ostrově a hurá do skal. Naštěstí je dlouho světlo, takže dostáváme skvělou příležitost vylézt si tu nádherné cesty a sundat loňské pytle. Franta se do toho pěkně obul a láme VIIbéčka jak na běžícím pásu. Teda klobouk dolů, říká se, že ty Bělinovy z let 1966-73 (to byl místní dělník skal v nejlepší formě) bývají místy i za VIIb-IX. My s Jíťou se vydáváme na rozlez na Popravčí stěnu, Popraviště, sundáváme můj pytel na Lesníkovi a pak směr Císař. Zase pod ním stojím, hypnoticky mě přitahuje Benkeho hrana, ale nenajdu v sobě tu odvahu. Ani Jíťa. Tak si necháváme od Azára zbaběle hodit lano shora a vychutnáváme si místní dominantu na bezpečnějším konci. A že to za to stálo. Z vrcholu je překrásný rozhled, směle si troufám tvrdit, že mu nemůže konkurovat jiná ostrovská věž. Sobotní večer se nese v trochu mírnějším duchu, alespoň posádka našeho stanu nepřichází v pět ráno. Konzultujeme u stolu proběhlý den a kujeme s Láďou plány na zítra. Pět z nás se vydá do Bielatalu, zbytek zůstane v Ostrově. Je nás bohužel tolik, že je nemožné zvolit společný program pro všechny. Kolem půlnoci se vydávají první spáči na kutě. Sam vypadá zničeně. Říká, že české písky jsou pro něj trochu šok. Jištění žádné, železo nepoužiješ. Ale možná si v Bielatalu něco zkusí vytáhnout. Neděle nás vítá azurem a vypadá to na pěkný pařák. Balíme stany a v devět se, přesní jako hodinky, setkáváme s Láďou. Měníme program z Mittelwand a Dürrebielenadel na „Řeky“. Přeci jen je to více ve stínu. Na černé skále bez maglajzu v takovém parnu by to na sluníčku asi nebylo to pravé ořechové.

Láďa je prostě super průvodce. Zase si každý přišel na své – Honza s Michalem a já jsme si vytáhli nějaké ty čtyřky pětky a pro Jíťu a Sama se našly hezké sedmičky. Doporučila bych snad všechno, co jsme lezli. Láďa zase vybral některé z Bielatalských top ten cest – hezké byly dvě cesty na Sokrata – jedna z nich spárou, kterou Láda hrdě vysóloval – Nordostriss (to ať máte odhad o obtížnosti) a Nord-westweg (tuším, pokud si nepletu světové strany), čtyřka s kroužkem do převisu po madlech. Pak jsme lezli na Archimeda, Pfeilervariante III, kam Honza s Michalem dolezli čtyřkovou sokolíko-spárou, jejíž název si nevzpomenu, ale byla to nějaká Riss. Na Archimeda „bouchnul“ Sam i boulderovou VIIa (bez kruhu, ale dobře zajistitelná), která měla dost brutální nástup.Sice tvrdil něco ve smyslu „I have never been so scared“, ale přelezl to krásně s jistotou. Doufám, že tím cestu neurazím, ale už jsem v Bielatalu lezla i hezčí sedmičky. No a teď ty skvosty: Südwestweg IV na Praxedise- sice čtyřka, ale bombová, odjistíte po dvou metrech a tutáčema – kyzy, obří hodiny, dobré spárky. Na konci je výlezový pseudokomín, který mě připadal nejtěžší, ale všichni ostatní to přeběhli jako nic, tak to asi bude dost subjektivní. Další lahůdka, kterou jsme zakončili náš lezecký výlet, byla Alterweg V na Hansenstein. Tentokrát v Honzově režii. Není tak dobře zajistitelná jako předchozí cesta, ale dáte tam zase tutové smyce. No a nahoře se odměníte pohádkovým výhledem. Kdo byl v Bielatalu, ví. Jenom vy, les a skály. Člověka by ani nepřekvapilo, kdyby tu potkával princezny a draky.