Mischa bloguje – 3x nej v Orpierre

 

Chvíli jsem se odmlčela v psaní, ale občas je holt taky třeba dělat i něco do školy a ne jenom myslet na lezení. Minulý víkend jsme s Nicem jeli prozkoumat Orpierre. Pro mě to až tak velké dobrodrůžo nebylo, jelikož jsem tady už jednou byla dva roky zpátky, spíš to byl návrat za účelem splnění doposud nerealizovaných cílů. Vyrážíme opět v pátek, což se ukazuje jako celkem rozumná volba, jelikož jsme (vlastní blbostí) nezvolili úplně nejkratší trasu a místo 220 jsme najeli cestou tam 250 a cestou zpět 280 kilometrů. Kvůli mému neposednému žaludku, který odmítal pokračovat dál jsme zabivakovali na opuštěném parkovišti asi 30km od Orpierre. Pokud byste měli náhodou chuť na podobný výlet, tak poměrem cena-rychlost vychází nejlépe trasa Montpellier – Orange – Orpierre, tak jak ji navrhují Googlemaps.

Na to, jak divoce náš víkend začal, nás však čekalo vcelku příjemné lezecké překvapení. Ale pěkně popořádku. Do Orpierre přijíždíme kolem půl deváté a je nám taková zima, že se jdeme ohřát snídaní po francouzsku (café + croissant) do místní kavárny. Nad údolím se válí mraky a vůbec počasí působí dost sychravě. Nejde mi to do hlavy, jelikož Foreca hlásila sluníčko a z několikaletých zkušeností má tento portál předpověď na 85{a8529231ecd437c69f5b664f46e51dc76fea0ab836f2d3a06c59ddc296e41a38} přesnou. Vychutnáváme si ranní kafe a nikam nespěcháme. Po půl hodině se mraky začínají protrhávat a začíná prokukovat modroha – to jsou vskutku lepší podmínky pro lezení než 5 stupňů nad nulou a depresivní šeď.

Do Orpierre přijíždíme už s konkrétním plánem vylézt pár cest na Quiquillonu. Přidám jednu osvědčenou radu – pokud umíte francouzsky, vyplatí se přečíst si komentáře o cestě, de které chcete jít, na portálu camptocamp.org, kde mimo jiné najdete i podrobnější popis jednotlivých délek než průvodci. Potom se třeba dovíte, že 6a+, které jste chtěli lézt, je vlastně 6a+ A0, a že těžká pasáž trvá jenom pět metrů.  Když to člověk ví, vybere si raději homogennější cestu. My jsme měli v plánu rozlezovku a poté jednu z cest La jungle en folie 6a+ (captocamp tvrdí 6b) nebo N´importe où hors du monde, 6a+.

Začali jsme cestou La Grotte, 5c, 150m, 6 délek, také jednou z místních klasik, avšak ne tak provařenou jako Brazil. S druhou jmenovanou má však minimálně společný styl jištění, a to borháky opravdu po dvou metrech, ať už je to čtyřkový nebo šestkový terén. Nechtělo se nám v ní moc zdržovat, a naše osmdesátka nám tyhle manévry dovolila, a tak jsme tahali vždycky dvě délky na jeden zátah. První a poslední dvě jsem tahala já, v druhé byl krásný sokolík, a hlavně když jsem spojila L1 a L2, vyšlo to nádherných 80m lezení v kuse. L3 a L4 byly v režii Nica, trochu jsem mu záviděla, protože na něj zase vyšla ta nejhezčí pasáž – L4 traverzuje nad menší jeskyní, od toho název La Grotte. L5 a L6 už byly spíše procházkové. Jelikož mám doteď živě v paměti nešťastné slanění cesty Brazil a neměli jsme půlky, abychom mohli slanit z popsaného slaňáku jsme zvolili sestup, který se ukázal jako procházka na půl hodiny (radši to slaňte i když budete muset jet s osmdesátkou nadvakrát, fakt je to daleko a časově neuspoříte nic).

Když jsme se vrátili zpátky, bylo už pět hodin. Nechápavě jsme kroutili hlavou, kde vzali odhadovaný čas 2,5 hodiny na 6 délek, když my jsme cestu skoro běželi a štandovali jsme obdélku, což nám uspořilo „beaucoup de manipes“ s lanem, a dosáhli jsme stejného času.

Pak jsme nastoupili do cesty N´importe où hors du monde (170m), která nabízí dvě délky v obtížnosti 6a(+), což měl být vrchol dne. Když jsem se dosápala s batohem k prvnímu štandu, Nico vypadal, že toho má fakt dost, tak jsme rozhodli, že raději slaníme a pořádně „zabušíme“ v neděli. Trochu mě to zamrzelo, ale co, nemá cenu to hrotit.

Večer se vydáváme prozkoumat místní lezecký shop a utrácíme půlku výplaty. Já jsem neodolala a koupila jsem si nové lano – osmdesátku, za 104 Euro, což není ani na české poměry vůbec moc. Jinak tam mají velké množství trik (bohužel jen pánských) s naprosto skvělými lezeckými potisky. Kolem půl desáté se přesunujeme do bivaku, matně vzpomínám, kudy jsme tam jeli předloni. Daří se nám najít stejnou odbočku kousek za mostem, akorát bivak se dost změnil – palouk, kde jsme spali, je odříznutý valem, a říčka úplně vyschlá. To na druhou stranu nabízí ještě famóznější spaní, jelikož se bez problémů koryto dalo projet na druhou stranu a naprosto nerušeně zaparkovat za stromy na louce, kde se dá i postavit stan.

To jsme dost ocenili, jelikož v noci se Orpierre vytasilo se svým prvním nej  – největší kosa, kterou jsem zatím v noci ve Francii zažila. Teplota spadla na nějaké čtyři stupně nad nulou a i když je večerní debatování u piva příjemná věc, zvolili jsme brzo vyhřátý spacák. To, že jste v horách jde opravdu znát. (Orpierre se nachází v regionu Hautes-Alpes).

Druhý den jsme se vyhrabala ze spacáku dost pozdě (komu by se do té zimy taky chtělo vstávat) a ke skalám přicházíme až v půl jedenácté. Vyhlídli jsme si jednu-dvě vícedélky v sektoru Adrech a pak krásné 40m sportovky v sektoru Blaches. Adrech nás dost nemile překvapil – když jsme přišli pod skálu, tak ve skoro všech cestách někdo visel a když už nevisel, čekala se na ně fronta. Za to připisuju Orpierre druhé nej – nejvíc narváno ve vícedélkách. Obě dvě, které jsme si vyhlédli, byly bohužel obsazené, tak volíme experimentálně La rondeur des jours 6b a říkáme si, že když to nepůjde, slaníme. Tahám první dvě délky a ne a ne vybojovat 5c. Jsem z toho nějaká nesvá, tak předávám štafetu Nicovi, který po stejném boji taky používá strom jako stup, ale poradí si s bouldrem lépe. Po první délce se však rozhodujeme slanit rozladění z toho, že když je 5c reálně (bez použití stromu) za 6b a následný boulder za 6a+, délka oklasifikovaná 6b by pak klidně mohla být taky 7a, a v něčem takovém se nám den trávit nechce.

Mezitím někdo slanil z cesty Massacre à la débroussailleuse, což byla jedna z našich plánovaných (dvě těžší délky za 6a+ a 6a), a tak neváháme a pouštíme se do ní. Nico tahá první délku a chrochtá si blahem – supertechnická plotnokolmice po mikrochytech a nohách na tření. Mně tenhle styl lezení vůbec nesedne, tak tiše (hlasitě) trpím a úlevně na štandu zouvám lezečky. Druhá délka je moje, jsem dost nervózní, protože máme jednu dvojku nad sebou, jednu pod sebou a jednu vedle sebe a všichni mají potřebu na sebe neustále něco pokřikovat, tak 6a délku doslova běžím, abych byla co nejrychleji pryč. Ani nevím, jestli byla těžká. Další je čtyřková procházka a poslední je opět moje – 5b plotna, která byla na 5b teda docela těžká, ale proč ne. Asi se zarazíte, proč jsme tentokrát nebrali dvě délky naráz – jednak proto, že byly borháky už klasicky po třech-čtyřech metrech a jednak proto, že byly delší, než na Quiquillonu. Nico by vám tenhle sektor asi doporučil, já bych se mu rozhodně při příští návštěvě vyhla. Oba jsme se ale shodli na tom, že když už se sem vrátit, tak jedině v týdnu, protože o víkendu to byla fakt krizovka.

Následně se vydáváme taky na nějaké sportovky. V sektoru Blaches hledáme stěnu Éternel féminin (ve starém průvodci chybí), která uchvátí už svým názvem (věčně ženská) a kromě zajímavých názvů cest nabízí 40m lezení po lištách a lištičkách ve francouzských 6kách. Máme zálusk na tři cesty – 6a, 6a+ a 6b. Bohužel si z hlavy už nevybavím názvy všech. 6a se jmenovala Vive les femmes (ať žijí ženy) a je v ní potřeba 17 expresek. V 6b jsem jich vycvakala 16. Klasa odpovídá, dost hraje roli i délka cest, takže jsou spíše vytrvalostnější než silové, po vcelku dobrých chytech. Bohužel jsme stihli jen dvě – 6a a 6b, pak už padla tma – ale i tak jsem si odnesla z Orpierre třetí nej – moje zatím nejtěžší natažená cesta.

Pak už jen rychlá večeře, rozmatrošit a úmorná cesta do Montpellier (3,5 hodiny, Nico máš můj obdiv).

Kdybyste se sem chtěli vydat, přečtěte si můj článek z předloňska. Závěrem jen dodám pár  informací, o kterých jsem se nezmínila – pokud se chystáte do vícedélek, budou se vám dost hodit půlky kvůli slanění (jinak vám vesměs všude ve Francii stačí 80m), pokud chcete vynechávat presa, stačí vám na dvě délky naráz 20 expresek, pokud ne, spíše 24ks. Pozor, do delších sportovek je třeba mít 16-17, jak jsem psala. Je fajn sem jet spíše přes týden, o víkendu je tu lidnato. A poslední postřeh – na rozdíl od sektoru Château nabízí jak Adrech, tak i Quiquillon a  Blaches, krásné lezení po prakticky neolezeném vápně.

Tak zase na skalách!

Mischa

Nová slovíčka:

le sac à poffe – maglajzpytlík

le baudrier – sedák

le caillou – šutr (ve smyslu materiál i ve smyslu padajícího kamene)

je suis un accro – jsem závislák

la corde à double – jednoduché lano, které má každý pramen jinak barevný (dělá je např. Beal)

la corde jumelée – to, co mi známe pod slovem půlka nebo dvojče (doslovně to znamená dvojče, ale několikrát se mi stalo, že pod si francouzi pod pojmem corde à double (tj. půlka)  představovali jednoduché lano a ne dvě lana, která se cvakají obexpresku)

Fotogalerie

1. díl seriálu Mischa bloguje – Proč jet na studijní pobyt na jih Francie

2. díl seriálu Mischa bloguje – Thaurac s průvodcem bez průvodce

3. díl seriálu Mischa bloguje – Pourquoi Dentelles? Parce qu´elles sont magnifiques!

4. díl seriálu Mischa bloguje – Horolezecká stěna Grabels

5. díl seriálu Mischa bloguje – Saint Jean de Buèges

6. díl seriálu Mischabloguje – L´arête ouest, Gorges de la Jonte

8. díl seriálu Mischa bloguje – Saint victoire

9. díl seriálu Mischa bloguje – Pont de Barret

10. díl seriáluMischa bloguje – Russan

11. díl seriálu Mischa bloguje – Lezení v okolí Montpellier – Claret, St Bauzille, St Guilhelm le désert

12.díl seriálu Mischa bloguje – L´épitaf

13,díl seriálu Mischa bloguje – Nikdy neříkej nikdy aneb návrat do Francie (aspoň na týden)

14.díl seriálu Mischa bloguje: Gorges de la Dourbie a Natural Games v Millau

Mischa bloguje – 3x nej v Orpierre

Datum:26.10.2011

Vložil:Dvorňas

Titulek:

NAozaj pěkné oblasti.
17 presek v jedné délce jsem ještě nikdy neviděl…. ta váha železa dá jeden stupeň obtížnosti nahoru. Měj se tam. PD

Odpovědět

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *