LYSKAMM 4527mnm, Nordwand; WI 1 ,D+

Konečně jsou tu dlouhé podzimní večery a já svůj slib, napsát krátkou reportáž z výstupu na Lyskamm, plním. Původně jsem to nechtěl na naše stránky dávat, nebyla to oddílová akce a navíc to bylo více VHT než lezení.  No, ale přeci jenom horolezecký výstup už to byl, přinejmenším jsme používali technické pomůcky jako lano, mačky a cepín. Obtížnost D+ byla dána vice nadmořskou výškou, délkou výstupu a expozicí při sestupu než technickými obtížemi.

Na Lyskamm jsem se s kamarádama, Jakubem, Lukášem a Honzou, vypravil v červenci. Jako vždy nám původní termín nevyšel, ale ten náhradní stál opravdu za to.

Lyskamm je vrchol 4500m na hranicích švýcarska a itálie. My jsme si vybrali přístupovou cestu z Itálie z údolíčka Gressoney, které je odbočkou z mohutného údolí Aosty vedoucího od Milána k Mont Blancu.

Další výhoda přístupu z Itálie jsou dvě chaty ve velké nadmořské výšce a pak taky lanovka, která pomůže s velkou částí výstupu i sestupu. Je to sice paďourské, ale člověk je dřív nahoře, ušetří síly, které se pak zatraceně hodí, a při sestupu (kdy toho má člověk celkem dost) je to šetrné ke kolenům (nejšetrnější je ovšem nikam nechodit!). A hlavně, v konečném důsledku jsme díky lanovce získali časovou úsporu jednoho dne.

Na Lyskamm jsme vyrazili lanovkou ze Staffalu. Prvních 1500m bylo opravdu rychlých. Pak následoval dvouhodinový výstup na chatu Rifugio Gnifetti v 3647m nad mořem. Na chatě jsme byli celkem brzo, ale bylo potřeba dotankovat vodu a pomalu se aklimatizovat. Některé členy výpravy už tady na chatě začínala bolet hlava.

Druhý den jsme se vrhli do aklimatizačního výstupu na několik blízkých vrcholů. Z chaty je snadno dostupný vrchol Castor, Schwarzhorn, a Piramide Vincent. Všechny vrcholy jsou ve výšce nad 4000m a v pohodě se dají přejít za jediný den. Technická náročnost nebyla vůbec žádná.  Stačí turistické mačky. Ale, kdo neví jak to tam vypadá, tak se mu tvrzení o třech vrcholech nad 4tis. za jeden den může zdát jako nadlidský výkon.

Po odpoledním odpočinku a dalším pití vody, jsme měli druhý den za cíl nejvýše položenou chatu v alpách Margarita ve výšce 4500m. Trochu se vrátím k tomu pití vody. Občas mám pocit, že je to značně kontraproduktivní. Protože výsledek mého příjmu tekutin byl takový, že jsem pak celou noc prochodil na záchod a moc jsem se nevyspal. Pozitivní ovšem bylo, že mně hlava ani trochu nebolela.

Na Margaritu jsme bohužel nedošli. Jednomu kamarádovi se v sedle Lysjoch okolo 4300m udělalo zle a, tak poučen z dědkových přednášek jsem zavelel sestup. Stejně předpověď na následující dva dny nevypadala dobře a tak jsme šli dolu.

V místní hospodě (Italové tomu říkají brasserie) jsme se dali do řeči s jejím majitelem, nadšeným alpinistou. Hned nám na další dna dny naordinoval poznávání místních „skalek“. Nejdřív nás poslal na cvičnou skálu, kde jsem poprvé v životě viděl majzlíkem vytesané stupy a chyty. Lezli jsme něco v pravoúhlém rohu za 5c., pak jsme se vrhli na vícedélkovou za 5b, ale vyhnala nás průtrž mračen. Druhý den byl opět relax a obhlídka skal nad kempem. Ale v tom horku před bouřkou jsme vylezli jenom nějaké 4ky a šli raděj na kafe. To je všude v Itálii opravdu vynikající a za jednotnou cenu 1Euro.

Večer následovala ohnivá debata co dál. Bylo tu zase riziko zdravotních obtíží u Lukáše, ale na druhou stranu si zbytek výpravy připadal plný sil a odhodlaný podnikat další výstupy. Lukáš nakonec rezolutně prohlásil, že bude podnikat pěší turistiku v nádherném okolí a že tentokrát přenechá vrcholový útok na ostatních a na příští rok řádně potrénuje. Zbytek výpravy se tedy druhý den vrhnul opět do výstupu na chatu Gnifetti. Už jsme si tam připadali jako doma.

Nastal předposlední den dovolené a my jsme měli poslední možnost jak vystoupit na Lyskamm.Vyráželi jsme brzo ráno.  Ve 3 hodiny jsme už dupali po ledovci s čelovkama. Následoval důvěrně známý výstup do sedla Lysjoch. Šlo to docela rychle. Taky už jsme to šli po třetí. Pak jsme se vyhýbali trhlině. Stopy byly neznatelné, tak jsem v čele lanového družstva trochu bloudil, ale naštěstí mě Kuba ze zadu dobře nasměroval. Pak následoval naprosto neuvěřitelný sestup 600m dolů pod severní stěnu. Rozumný člověk si musí klepat prstem na čelo. Jaký má smysl drápat se 600m nahoru, abychom mohli mezi trhlinama sestoupit 600m dolů jenom proto, abychom zase lezli tu samou výšku plus 300m navíc nahoru. A ještě k tomu horším terénem. Tohle opravdu rozumný člověk neudělá.

Severní stěna už z dálky budila respekt. Sice „místňák“ tvrdil, že to borci jezdí v zimě na lyžích, ale nám se těch 55 stupňů zdálo opravdu hodně strmých.

Po překonání odtrhové trhliny jsme se odvázali z pupeční šňůry (našeho lana) a začali stoupat. Čtenář se může zeptat, proč jsme se nejistili a proč zrovna v nejrizikovější části výstupu jsme se odvázali. Odpověď je jednoduchá. Na stěně byl místy tvrdý přemrzlý sníh, kde ledovcové šrouby stejně nedrží. A sklon už byl takový, že pád jednotlivce by akorát strhnul celou skupinu. Tak bylo lepší se nenavazovat a ev. nešťastníkovi rychle zavolat vrtulník.

Ale nás nic takového naštěstí nepotkalo. Výstup byl super, rovnoměrný sklon 55stupnů, tvrdý povrch. Mačky se po zakopnutí vnořily do šněholedu akorát předníma hrotama a to samé cepíny. Připadali jsme si docela sebejistě. Horší to bylo s dechem. Ten nám ke konci stěny notně docházel. Po každých 10metrech výstupu následovalo půlminutové nadechování.

Vrchol  stál za tu námahu. Odměnou byl exponovaný vrcholový hřeben a překrásné výhledy na celý masiv Monte rosy, Weishorn, Materhorn,  Mont Blanc a další.

Následoval sestup po hřebeni do sedla Lysjoch, a do údolí. Po oslavě a vyspání jsme strávili slunečnou neděli v autě cestou do prašného města.

Jan Kubíček, 16.12.2009

foto: Jakub Hejný, Honza K.