Mischa bloguje – Sainte victoire

 

Sainte Victoire je neskutečně krásná a ohromná oblast, nacházející se nedaleko (cca 20km) Aix-en-Provence, známého jihofrancouzského městečka. Popravdě jsem vůbec nevěděla, že se u Aix leze. Na tom by až tak moc překvapivého nebylo, jelikož ve Francii je přece jen luxusních lezeckých terénů fakt hodně, na druhou stranu, většinou když se jedná o opravdu velkou oblast, bývá známá i mezinárodně.

My jsme s Sainte Victoire přišli trochu jako slepý k houslím – když jsme pár týdnů zpátky jeli s Nicem do Paříže, zastavovali jsme se večer na skleničku u jeho sestřenice, která, když jsme si povídali o naší lezecké tour de France, zmínila Aix. Líčila to jako nádherné místo uprostřed skal. Člověk je trochu skeptický, protože nelezec označí za nádhernou horu často kde co, ale Virginie měla pravdu. I z lezeckého hlediska se jednalo o naprostou „bombu“. 

Do Aix jsme dorazili dost pozdě, protože Montpellier v pátek večer vypadá podobně jako Praha – nemá cenu spěchat, protože čas ušetřený brzkým odjezdem pak stejně strávíte v zácpě. Vyrážíme tedy teprve kolem osmé večer a do Saint Antonin, vesnice u úpatí jižních stěn hory Sainte Victoire, přijíždíme kolem desáté. Opět využíváme toho, že nikde není ani noha a vybalujeme spaní na parkovišti. (Kdyby vám v budoucnu nějaký Francouz tvrdil, že tohle je „bivouac á la tchéque“, beru na sebe zodpovědnost, jelikož pravděpodobně lezl nějakou dobu se mnou :)). Ráno nás vzbudí hluk způsobený přijíždějícími auty, tak moc nevyspáváme a vstáváme v osm. Zde platí stejné doporučení jako u Dentelles de Montmirail – na parkovišti se spát dá, ale musíte si vybrat méně frekventované (takže neudělejte stejnou chybu jako my a nespěte na parkovišti P2 – Deux Aiguilles).

St. Victoire, 2 evidentní piliíře, vlevo: Grand Parcours, vpravo: Austerlitz

Už první pohled na stěnu, tyčící se přímo před námi, je neskutečně krásný. Skoro bych řekla i dech beroucí. Dvě linie, které časopis Grimper uvádí jako nejkrásnější vícedélky oblasti, nemusíme vůbec hledat – Grand Parcours (5c+, 400m) a Austerlitz (6a+, 220m) jsou dva pilíře, které takřka vystupují z fotky. Nico má tendenci se mnou smlouvat o určitém počtu sportovek, které jsem slíbila, že polezeme, a tak se dohodneme, že v sobotu polezeme jednodélkové cesty a trochu se seznámíme s místní klasou a skálou, a v neděli se vrhneme na Austerlitze.

Austerlitz

Asi si klepete na čelo, proč jsme chtěli lézt 220m cestu, když jsme měli možnost si vybrat něco, co mělo 400m – důvod je celkem jednoduchý,  Grand parcours je z velké části jištěn jen starými skobami, v prvních čtyřech délkách natrefíte i na nýt, ale klíčové délky za 5c a 5c+ jsou právě a jen po skobách. Podařilo se nám náhodou potkat prvovýstupce, tak jsem ho náležitě zpovídala – zajímalo mě, co je zač crux v předposlední délce, a bylo mi sděleno, že spárokomín. To by člověk asi i nějak vylézt zvládnul, ale myslím, že z písku všichni víme, jak dobře se širočiny dojišťují. Nejspolehlivějším vklíněncem často bývá morál. Proto padla nejprve volba na Austerlitze – cestu, o které jak camptocamp, tak i Grimper píšou, že je odjištěná až do konce páté délky (6a+) nýty, dále se pak pokračuje „tatranským terénem“ (=co chytnu, to mi zůstane v ruce) trojkovou a čtyřkovou délkou až na vrchol. Místní nás ale od těchto dvou délek zrazovali, protože se tam někdo z jejich přátel kvůli volným blokům škaredě zranil.

Imagine, 5c+

A tak tedy vybíráme jednodélkové cesty na rozlezení se a zvažujeme, jestli do Austerlitze jít nebo ne, jelikož 6a+ je naše maximum ve vícedélkách. Nejdříve zamíříme do sektoru Grand mur (velká stěna), který nabízí jak třídélkové cesty, tak i „couennes“. Záměrně jsem nepoužila výraz sportovky, protože to kromě konceptu (jedna délka) popravdě nemá se sportovkou většinou moc společného. Minimálně z hlediska jištění ne. Ale popořádku. Jako první cestu vybíráme Imagine 5c+, krásných 35m ne úplně lehkého lezení, které pohyby hodně připomíná Paklenici – spousta bočáků a spár, je třeba hodně cestovat doprava doleva, linie nýtů je spíše orientační, než že by cesta vedla 100{a8529231ecd437c69f5b664f46e51dc76fea0ab836f2d3a06c59ddc296e41a38} přímo. Obtížnostně je to 6a, takže 5c+ s přimhouřenýma očima sedí. Jako druhou cestu vybíráme  La grande lessive 6a, hned vedle. Ta je neméně dlouhá, ale na 35m je tam  méně nýtů než v Imagine. Nico leze na OS a nechává presky, a u té třetí dost bojuje. Trochu mě to překvapí, se 6a na sportovkách jsme ani jeden nikdy neměli problémy. Klíčové místo nakonec zkouší zleva a leze ho tak trochu mezi dvěma cestami. Zbylých 20m je opravdu tak trochu Paklenica style. Systémy spár, nohy na tření nebo na žábu, sokolíky..a jištění čím dál víc od sebe. Já nakonec podivný boulder řeším stejně jako Nico, a když mě spouští, zkouším přijít na to, kudy se to vlastně má lézt. Nakonec zjistím, že hodně zprava to jde taky, obtížnostně se ale pohybujeme už na 6b, je to o dost těžší. Jsme nějaké lemry, a tak ten den vybíráme už jen třetí a poslední cestu – Messaline za 6a. Původně jsme dnešní den chtěli strávit pár pokusy o 6b, ale tady se místní klasa projevuje ve své nejlepší podobě a my začínáme chápat, proč Ste Victoire není mezinárodně, ostatně ani moc mezi místními, lezecky známá. Já lezu na OS, nechávám presky a nestačím se divit, neježe je první fakt vysoko ( a to už v těžkém terénu), ale od nějaké třetí už se jedná spíš o 6a+ a od páté expresky nechápavě koukám a hladím hladkou stěnu. Linie ale zřetelně pokračuje mírně vpravo, obtížnostně se však spíše pohybuje v 6b+/c než 6a. Předávám štafetu Nicovi, ať se pobaví. Ten bojuje ještě víc než já a nakonec slaňujeme z borháku vedlejší cesty.  Říkáme si, že jsme asi fakt lamy, ale místní klasa je, jak by řekl Dědek, opravdu tvrdá. Do naší cesty přichází dva týpci, ze kterých se pak vyklubou prvovýstupci Grand Parcoursu, kteří mi pak řeknou, že vlastně všichni místní místo za 6b+/c, které my jsme zapytlili řeší tak, že ho oblezou zleva lehkým, ale vzdušným terénem a pak prostě zpátky natraverzují do cesty a že se u Messaline lezci ještě pořád hádají, kudy že se to má lézt, aby to přibližně odpovídalo 6a.

Grand mur

Pro pobavení přidávám svůj překlad krátkého článku z průvodce, který je na stejné stránce jako nákres cest v sektoru (myslím, že mluví za vše):

 

Když se nějaký zbloudilý „turista“ začal oblékat do lezeckého pod nástupem do Messaline, přestávali jsme lézt, abychom se mohli koukat, kritizovat, vybuchovat smíchy a eventuelně tleskat, když dostal „na prdel“.

Byl jsem velmitalentovaný, pokud šlo o výsměch, akorát se mi nikdy nepodařilo vylézt cestu na on sight, čímž pádem mě Messaline motivovala o to víc. Sehnal jsem dva skutečně dobré lezce (oba v té době lezli i cesty za 7a) a doufal jsem, že mi natáhnou lano.

První tedy nastupuje do cesty, dostatečně namotivovaný a plný kuráže, což mu vydrželo do té doby, než se začaly rozdvojovat nýty (první dvě jištění má cesta stejné s vedlejší 5c, pozn. autora). 

Zbytek by se dal hodnotit jako solidní debakl, samozřejmě za hlasitého potlesku a notné dávky sarkasmů těch znalých, což značně shodilo morál druhému osmičkovému lezci. Expresky ale byly drahé a supi se začali slétávat, takže se i druhý lezec rozhodl zkusitštěstí (uf, říkal jsem si, snad to přeleze). Když dolezl k místu, kde se rozdvojují cesty, vytáhl šáhlo, aby cvakl nedosažitelný nýt a pokračoval v salvě nadávek „tomu nahoře“, který se mu očividně taky posmíval. Přirozeně netrvalo dlouho, než si také musel vyslechnout první posměšky těch blbečků zdola: „Spadni, spadni!“

„Díky, kluci teď jste mě slušně rozhodili a budu muset jít zachránit čest,“ říkal jsem si, „jak ale proboha vylezu tuhle šílenost?“

Nakonec to dopadlo dobře, naštěstí pro mě ne tak špatně jako pro předcházející dva lezce, mohl jsem tedy pokračovat v posměšcích, když někdo „neznalý“ nalezl do Messaline, aniž by věděl, do čehojde.

(pozn.: Francouzi on sight někdy zaměňují za „v kuse“, na RP a PP se tu moc nehraje)

Večer trávíme procházkou po Aix-en-Provence, romantickém městečku zhruba o velikosti Montpellier. Za návštěvu určitě stojí, ale v porovnání s Montpellier jsme trochu zklamaní. Historické centrum je postaveno v podobném duchu, ale Montpellier je trochu grandióznější. Každopádně večer to tu taky žije, a tak rádi vybíráme café, kde se něčím zahřejeme, než kolem desáté vyrazíme zpátky do „bivaku“.

St Victoire

Neděle nás vítá bohužel ještě větrněji než sobota a člověku se vůbec nechce vylézat ze stanu, natož že by se měl sápat po skalách. Naše rozhodnutí vynechat Austerlitz a místo toho si dát dvě lehčí trojdélky kolem 90m se ukazuje jako rozumné. Vybíráme sektor Boulons, hned nalevo od Grand mur a na rozlez cestu Les quatre quarts 5b+, 5b, 5b. Nýty jsou od sebe daleko, ale v 5b tyhle věci člověk většinou moc neřeší, přeci jen je to lehké…ale ne v Sainte Victoire. První jištění je opět v nějakých pěti metrech, moc ráda provazuju hodiny, které jsou asi ve třech, a za chvíli s úlevou cvakám první nýt. Čeká mě dost nemilé překvapení, protože mezi druhým a třetím je to krásná zem a kroky nejsou úplně jednoduché (5b?!), Vůbec si nějak začínám osvojovat francouzskou frázi  „qu´est-ce qu´ils ont fumé, ces mecs?“ U čtvrtého jištění toho začínám mít tak akorát a odmítám pokračovat, protože tohle zavání spíš „rozbitou hubou“, než skvostem v deníčku, a prosím Nica, ať mě spustí. Odpytlování cest po mně mu začíná jít. Aby si zachoval chlapskou ješitnost cestu doleze, ale přiznává, že měl pěkně stažené půlky. Další délku odmítám jít. Nýty jsou úplně rezavé, vzdálenosti mezi nimi pět metrů bez možnosti založit, nickel

 

Mortelle randonée, 5b+ a decentní odlezy mezi nýty

Dohodneme se, že druhou cestu vybereme podle stavu borháků. Najdeme si krásně vyborhákované 6a „Que le fete commence“. No až na tu klasu, která je regulérně 6b, je to nádherná cesta. Já si po dnešním debaklu nutně potřebuju něčím zvednout náladu, a místní, kteří lezou cestu hned vedle nás, nám doporučují jedno 5b+ v délce 45m. Vybavena 13 expreskami, které do ní potřebuju, nalézám do překrásné pasáže Mortelle randonnée po velkých dírách a chrochtám si blahem. Přibližně po dvaceti metrech se začínají nýty citelně vzdalovat od sebe a (Nico tvrdí, že je to tím, že jsem si nalezla špatně) kroky těžknout. Provazuju všechny hodiny, které cestou potkám, a tak přidám ke třinácti jištěním další dvě, v závěru radši zapomínám na to, kde mám poslední jištění pod sebou, a téměř běžím k řetězu. Nico je té lásky že si to dá za mnou na rybu a vybere mi jištění, bez čehož bychom vlastně ani nemohli slanit. Díky tomu, že je nástup trochu „šejdrem“, nám osmdesátka vychází ťip ťop, ale aspoň nemusíme jet nadvakrát.

Mortelle randonnée, Nico u štandu

Mortelle randonnée (= smrtelná procházka) se nám naštěstí nestala smrtelnou, ale i tak toho máme dost. Zážitky z lezení musí být hlavně intenzivní, takže tentokrát na té kvantitě ani obtížnosti cest tolik nesejde. Ještě jedno příjemné shrnovací pivko v Aix-en-Provence a hurá zpátky do Montpellier. Do Sainte Victoire se určitě někdy budeme chtít vrátit, ale chce to lézt lépe a hodně v horách, protože místní styl dle našeho názoru nemá se sportovním lezením až na ty (rezavé) nýty tolik společného. Pokud byste sem chtěli jet, tak doporučuju hledat na internetu updaty, vznikají nové cesty, které jsou kvalitněji zajištěné. Vícedléky naleznete tady a sportovní sektory tady. Bohužel pouze ve francouzštině.

Bisous!

Mischa

Nová slovíčka

une enversée – spoďák

la goutte d´eau – něco jako mělká voština, v češtině pro to slovo nemáme

Fotogalerie

1. díl seriálu Mischa bloguje – Proč jet na studijní pobyt na jih Francie

2. díl seriálu Mischa bloguje – Thaurac s průvodcem bez průvodce

3. díl seriálu Mischa bloguje – Pourquoi Dentelles? Parce qu´elles sont magnifiques!

4. díl seriálu Mischa bloguje – Horolezecká stěna Grabels

5. díl seriálu Mischa bloguje – Saint Jean de Buèges

6. díl seriálu Mischa bloguje – L´arête ouest, Gorges de la Jonte

7. díl seriálu Mischa bloguje – 3x nej v Orpierre

9. díl seriálu Mischa bloguje – Pont de Barret

10. díl seriáluMischa bloguje – Russan

11. díl seriálu Mischa bloguje – Lezení v okolí Montpellier – Claret, St Bauzille, St Guilhelm le désert

12.díl seriálu Mischa bloguje – L´épitaf

13,díl seriálu Mischa bloguje – Nikdy neříkej nikdy aneb návrat do Francie (aspoň na týden)

14.díl seriálu Mischa bloguje: Gorges de la Dourbie a Natural Games v Millau

 

Mischa bloguje – Saint victoire

Datum:03.11.2011

Vložil:Mischa

Titulek:RE: Papouš

Dík, dík..:)

Odpovědět

Datum:02.11.2011

Vložil:Papouš

Titulek:Paráda

pěkný, pěkný, pěkný

Odpovědět

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *