Hola hola, Provence volá

 Francie? Francie! Tak se konečně můžete pokochat dlouho očekávaným článkem o naší expedici na jih Francie. Vyrážíme v pátek večer s kufrem nacpaným k prasknutí a autem naloženým basou piv směrem na jih ve složení Jirka, Žiži, Franta a já. 

 Dvanáctihodinová cesta se kvůli zácpám protahuje na celých šestnáct hodin a do Provence přijíždíme úplně zničení. Na začátek  ale ještě pár praktických rad.

Do Provence se dá jet několika způsoby. Asi nejvýhodněji vyjde jet tam i zpátky přes Švýcarsko, dálniční známka stojí cca 30 Euro. My jsme to doma pořádně nepromysleli a volili jsme možnost jet přes Německo a Francii. Ve zkratce naše cesta vedla přes tato města: Praha, Plzeň, Rozvadov, Norimberk, Karlsruhe, Heilbron, Mulhouse, Lyon, Avignon (pak jsme jeli do Aptu, jelikož naší první zastávkou bylo Buoux). Cenově tam i zpět plus benzín po Provence a jednodenní výlet do Camargue k moři a zpět to vyšlo na cca 3000Kč (na jednoho, jeli jsme čtyři, takže celkově 12000 Kč).

Nejvhodnější roční období pro lezení v Provence je jaro nebo podzim, jak jsme si potvrdili, přes den bývá v létě nechutně vedro. Francouzi jsou totiž z nějakého nepochopitelného důvodu strašně teplomilní a zásadně osazují jen jižní, jihovýchodní nebo jihozápadní stěny.

Zajímavé je, že přestože skoro všechny sektory se nachází v národních parcích, nikde nebyl vyvěšen dočasný zákaz (nebo úplný zákaz lezení) kvůli hnízdění ptactva nebo kytkám ani zákaz používání magnézia. Argument, který by se Antimě asi moc nelíbil, je, že na vápně mágo není prakticky vidět a nezanechává tak nepěkné stopy jako třeba na žule.

Co se týče nákupů, tak cenově zhruba stejně vychází sýry (kdo by to byl řekl), bageta stojí od 0,75 do 1 Eura, pivo bylo dráž než u nás, myslím, že plechovka kolem 1Eura (přesněji vám to ale řeknou kluci), různé konzervy. Velmi drahé pro Čecha je naopak maso, ovoce a zelenina.

Pokud jde o spaní nadivoko, panuje obecně rozšířený názor, že Francouzi v tomhle nejsou moc tolerantní. To je taky asi krapet mýtus. Za celou dobu našeho pobytu jsme v kempu strávili noc jen jednou a vyšlo to na cca 9Euro na osobu, což by se při delšímkempování značně prodražilo. Naopak jsme na parkovišti v Dentelles de Montmirail i v Orpierre potkali skupinku Francouzů, kteří si ze zákazů moc nedělali a vesele si nesli spacáky do národního parku. My jsme většinou přespali na parkovišti vedle auta a v Orpierre jsme bivakovali podle Mahyho popisu z lezce (za ten tisíceré díky, bivak byl skutečně luxusní). Když člověk nedělá bordel, asi ani není důvod ke kontrolám  a pokutám. Na co je třeba dát si bacha je prakticky všudypřítomný zákaz rozdělávání ohně (feu interdit). Koneckonců je to vcelku pochopitelné, protože Provence je v skutečně vyprahlá, díky 80 dnům, které za rok proprší.

Ovšem zpět k našemu výletu.

Naše první zastávka byla v Aptu, malém městečku asi 40km od Avignonu, kde jsme se ubytovali u Danova kamaráda Peti, prošli městečko a koupili průvodce. Původně jsme zde zamýšleli zůstat den, ale nakonec to skončilo u dvou nocí – kdo by odolal dobrému jídlu, sprše a posteli? 

 Buoux (čti Bjuks)

V neděli docela vyspáváme, protože jsme unavení po cestě a kolem půl jedenácté nás budí úmorné vedro. Pomáháme s obědem a lézt vyrážíme až kolem čtvrté odpoledne.

Koupili jsme si průvodce, který by se směle mohl nazývat  Průvodce po Haut Provence pro lemry a rekreační lezce (cesty jsou uvedeny pouze do 6b, existuje i verzi pro druhou část Provence, kde jsou uvedeny např. Calanques).

Za nevýhodu je možné považovat to, že je ve francouzštině, ovšem přestože jsme v Aptu zkoumali i průvodce přímo na Buoux, měli ve všech knihkupectvích pouze francouzskou verzi. Dále bych vytkla i to, že zde nejsou uvedeny všechny cesty v dané oblasti do 6b a u vícedélek pouze prvnídélka. (Zájemcům při zapůjčení jsem ochotná vybrané pasáže přetlumočit – jediné, s čím by mohl být problém, je popis přístupu k oblasti, cesty jsou vždy nakreslené na fotkách).

Výhoda je jasná – za 15Euro průvodce na 11 oblastí a musím říct, že na denní až dvoudenní lezení bohatě stačil. (Pro informaci všechny průvodce za hranicemi ČR (i do Saska a na polské Sokoliky, které máme hned za hranicemi) stojí 20Euro.

V Buoux jsme volili sektory s nejlehčími cestami, protože jsme netušili, jaká je francouzská stupnice a co budeme schopní v dané obtížnosti vylézt. Naše cesta tedy směřovala do sektorů PGF a GVB. Je tu spousta krásných cest do 5c (6UIAA) včetně.  Mně osobně se moc líbila  De la confiture pour les cochons (5c) a Lapin des sables (5c). Přelezli jsme téměř všechny, pro představu přímo průvodce:

Přístup do oblasti: Jeli jsme přímo do vesnice Buoux, auto jsme nechávali na parkovišti popsaném v průvodci.

Lezení: Mně to strašně připomínalo Labák nebo Ostrov ve vápencovité podobě – rajbáky, dírky, hodiny. Krásné lezení. Nato, že to byly lehké cesty, to nějak extrémně oklouzané nebylo, Srbsko tady rozhodně nečekejte. Jištění po metru a půl i v lehkých cestách(tzn i trojkách (!)). Myslím si, že 5c tady je docela nadhodnocené, člověk, který leze „šestky“ na stěně si tady klidně může troufnout do 6a. (pro srovnání cesty za 6 na Rovišti v sektoru El Krakonoš by Francouzi ohodnotili myslím si tak 6a+). Orientace na jih.

Bivak: Přespat se dá na parkovišti na divoko, zákaz jsem nikde nezaregistrovala. Pro rozmazlené camp v Aptu, cenově to vycházelo cca 5Euro včetně stanu a auta, když se to rozpočítá na čtyři lidi.

Buoux, Hé oui Jean Michel 4

Oppède-le-Vieux (čti oped l vje)

Přestože se nám Buoux moc zamlouvalo, chtěli jsme poznat více místní lezení a na pondělí jsme zvolili cestu do Oppède, což bylo z Aptu, kde jsme přespávali, pár kilometrů.

Přístup: Dost jsme bloudili. Zaparkujte na „parking obligatoire“ – jediné placené parkoviště ve vesnici. Projíděte nahoru přes terasy místního arboreta či co to je zač. Vyjdete na konci vesnice. Když stojíte čelem do kopce, máte po vaší levé ruce polňačku, která se jmenuje chemin de la Fontaine (chemin=cesta), tou jděte cca 50m. Dojdete na rozcestí, jděte cestou, která je nejvíce vlevo a je do kopce a po asi 100m jste pod skálou a když uvidíte borháky, jste dobře.

Lezení: Drsné vápno, ale některé cesty byly oklouzané(dvě z toho, co jsme lezli). Orientace na jih a jihozápad, do 12h byl stín. Přelezli jsme tady všechno možné včetně jednoho 6a, které moc zadarmo nebylo.

 Fotka možná působí, že je to zarostlé, ale zdání klame, zarostlé byly jen ty cesty v průvodci s nejvyšším číslem. Lezení na den, víc ne.

 Hvězdičková cesta je rozhodně Planette pas nette 5c, začíná krásným rajbáskem, pak jde přes různé stupně, kde to vždycky chce dobře nastoupat a pak do převísku  a zase schod. Člověk má pocit, že se drží včelí plástve, skála má v sobě takové důlky. Odměnou za vylezení je monumentální výhled na překrásný kaňon a hrad v Oppède.

 Les Dentelles de Montmirail (čti dantel d montmiraj)

Montmirailská krajka – překrásná oblast. Sem jsme původně nemířili, ale doporučil nám to správce parkoviště v Oppède-le.vieux.

Přístup: Cesta je šílená – polňačka, samé šutry a díry – je lepší se směřovat k sektoru Saint-Christophe č.8(sektory jsou ve všech průvodcích stejně očíslovány),po normální silnici přes vesnici Lafare,nechat auto tady a dojít kus pěšky. Dentelles jsou obrovská oblast. Velikostně si myslím větší než Buoux.

Bivak: My jsme přespávali v Col du Cayron na divoko na parkovišti, v Dentelles je zákaz spaní na divoko, ale potkali jsme bandu Francouzů, kteří to zrovna moc neřešili a říkali nám, že nemáme rozdělávat oheň a jinak je to bez problémů. Col du Cayron poskytuje nepopsatelný pohled na severní strany Dentelles, ovšem cesta sem byla nepříjemně kamenitá. 

Nástupy: Bohužel delší a pěkně do kopce, myslím si, že přes půl hodiny.

Lezení: Moc jsme tomu nedali, každopádně nechoďte do sektoru Saint-Christophe, je to koncipované jako lezení pro děti, nemůžu si pomoct. Pro příští návštěvu bych si vybrala Chaine de Gigondas a Chaine du Clapis. I kdybyste sem zamířili na týden, nudit se rozhodně nebudete. Najdete tu dlouhé sportovky i vícedélky, jištění po 2m. Většina sektorů orinetována jih. Průvodce se dá koupit v místních vesnicích v Office du tourisme (v překladu Turistická kancelář, najdete ji v každém městě), ale raději bych se stavila v Orange. Ve vesnici Gigondas prý měli vyprodáno.

Pár fotek ze Saint-Christophe (jediný sektor s trochou stínu, orientovaný výjimečně na sever):

 

Místní si tam udělali železné lano pro nácvik slackline a lanovku. Pro děti to musí být supr místo. Na fotce vlevo lezu nějakou cestu, která není v průvodci, asi 4UIAA si myslím.

Orpierre (čti Orpijer)

Poslední oblast, kde jsme strávili tři dny, byla Orpierre. Jeli jsme sem díky tipu mých známých. O Orpierre psal sem na lezce už pěkný článek Jirka Sika, tak jen v krátkosti doplním.

(Článek:www.lezec.cz/clanky.php?key=1069 )

Přístup: ad článek Francie není jen Buoux – Orpierre

Lezení: Odbila čtvrtá odpolední a na skále Francouz vedle Francouze, vypadalo to tu skoro jak na Rovišti. My jsme zase vybírali lehké cesty, nejvícčasu jsme trávili v Château, kde najdete jak lehké cesty, tak i krásné převisy nad 6b. Je to tu lehce oklouzané, hlavně čtyřky, 5b a 5c relativně šly. Dlouhé cesty – vyklapala jsem cestou i 15 expresek, některé jsou vícedélkové, i z těch jednodélkových je třeba občas se 60m lanem slanit na dvakrát, hodně lidí tu lezlo s půlkami. Lezli jsme v Château v podsektorech Anticlinal a Racines du ciel. Na Anticlinalu byly v některých 5c docela poctivé šestkové kroky, ale vesměs byla cesta „dokopečka“, což je u 5c po madlech. Poslední den jsme zavítali  do sektoru na Quiquillon (čti kikijon), vyzkoušet vícedélky, které nám doporučila skupinka mladých Francouzů na parkovišti. V podsektoru Ramier na Quiquillonu je moc hezká cesta Brazil. ledejte modrýnápis na skále trochu pod nástupem, trochu mi trvalo, než jsem to našla. Celé za 5b, poslední délka má krapet těžší kroky, ta je snad dokonce za 5c, trochu mě v ní znechutil uměle přilepený stup. Lezli jsme to cca 2hodiny, je to na asi 6 délek po 30m, my jsme to lezli na čtyři, ale vynechávali jsme borháky, protože jsme s karabinami měli jenom 15 expresek, jištěné je to po metru a půl. Z Quiquillonu je možné slanit, nebo sejít pěšky. Nebuďte líní a dojděte si ke slaňáku, my jsme slaňovali z topu naší cesty (Brazil), sice s půlkami, ale mezipřistání na stromě, ze kterého to nešlo dolů, moc příjemné nebylo. Pěšky je to pěkně daleko, pro ty co mají rádi několikakilometrové procházky v lezečkách vřele doporučuju, šlapala jsem to asi půl hodiny.

 Bivak: Jakmile půjdete ze skal, jeďte na hlavní v Orpierre, jeďte doprava, hned za vesnicí zahněte první vpravo, poté pár zatáček (cca 2 km) a nalevo prašný sjezd (skoro vracečka) – je to trochu skopce. Pokud jste to trefili, je napravo malá říčka a po průjezdu křovím se objeví louka. (Věřte tomu nebo ne, ale pomocí tohoto popisu jsme to celkem bez problémů hned našli.)

Závěrem bych asi dodala, že mezi francouzskými lezci, které jsme potkali, byli vcelku příjemní lidi. Sami od sebe přišli „na pokec“, akorát buďto neuměli, nebo nechtěli mluvit anglicky.  Když jsem se bavila s jedním mladým Francouzem o jejich „přejištěných“ skalách, tak opáčil, že v Provence existuje i klasická oblast, kde je to špatně jištěné –  první borhák v pěti metrech. Hrozně se divil a tvrdil mi, že jsme blázni, když jsem mu vyprávěla o českých pískovcích, kde je když kruh v pěti metrech, je sakra nízko.

Jižní Francii bych doporučila komukoli, kdo má problém s morálem, dobře si tu zaleze na prvním. Je to moc příjemná změna a rozhodně bych se nebránila, kdyby byly takhle jištěné skály i u nás. Nejbezpečnější a jedno z nejkrásnějších lezení, které jsem kdy zatím zažila. Ale písek je prostě písek…

Mischa

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *