Cesta do Bolívie, část III. (29.12.2013- 26.1.2014)

Posledný diel cestopisu z Bolívíe nás zavedie do známeho Copacabana, k jazeru Titicaca na hranici Bolívie a Peru. Luboš prebehne CHORO Trek za 2 dni (namiesto 3). Dalej sa dozvieme o zlodejskych praktikach miestnych taxikarov, Lubos cita svoje svedectvo na vecernom shromazdeni „Jak jsem poznal Jezise“ v spanelstine a je za to velmi oblubeny – hlavne u deti. Daruje i dary z Prahy miestnym. Vyda sa i na cestu smrti, ktoru zjadzi na biku – El kamino de la muerte. A aby toho nebolo malo, prida i dalsie dobrodruzstvo pri spiatocnej ceste – kde plati, ze sa s cestinou uplne v pohode dohodnete kdekolvek :-).

 

14.1. – úterý

Na snídani jsem mezi prvníma a hned po snídani jdu na loď do přístavu, která odplouvá v 8:30. Nad peruánskou stranou se docela slušně kaboní mraky, ale riskuji a nastupuji na horní nekrytou palubu.

Fouká zde a je zima, ale je to bezva cesta do severního přístavu, trvá cca 2,5 hod. Jelikož jsme druhá loď, co dnes přijela, tak se tady zbytečně nezdržuji a vyrážím k pozůstatkům paláce Inků a pumí skále. Po cestě platím poplatek 10bs a o kousek dál na mne za rohem vykoukne krásný trs kaktusů obsypaný žlutými květy. Pozůstatky paláce mě moc nenadchly, ale zato stezka vede po hřebeni a je zde spousty nádherných výhledů. Stezka je pohodlná a prostorná a tak asi v půli cesty platím další poplatek 15bs a kousek před cílem před vesnicí Yuami dalších 5bs. Ve vesnici si dávám další rybu, ale žádná sláva to není. Když jsme jeli na severní konec ostrova kolem Yuami, tak jsem sledoval terén, kde bych mohl postavit stan, padl mi do oka na kopci malý hájek a tak další kroky vedou sem. 

Nacházím zde pěkné místo s hezkou rovnou teráskou a od severu krytou stromy a tak stavím stan s vchodem namířeným na východ a se stanu mám hezký výhled na Isol de luna – ostrov měsíce. Večer chci fotit západ slunce, ale jsou mraky, tak z toho nic není. O půl noci přichází velký vítr, ale jelikož mám dobrý stan (husky- savoj ultra pro 2 osoby-2kg), tak jsem v pohodě.

Ryba v Copacabane, jazera TitiCaca, Copacabana zhora, Ostrov měsíce.

    

Na to, že západ slunce nebyl hezký, tak východ je nádherný a dělám několik fotek a v 7:30 odcházím do přístavu, kde v 8:00 chytám loď do Copacabany. Po příjezdu do přístavu si dávám další rybu – ryby tu mají skvělé. Poté potvrzuji svůj odjezd do La Paz a odpočívám, píši poznámky z cest. Ve 13:30 odjíždím do La Paz Tam mi Mary pomáhá s nákupem, jelikož zítra vyrážím na el CHORO trek.

16.1. – čtvrtek

Ráno balím a v 7:00 jsem před hotelem Eli (majitelka hotelu) mě doprovází za Prado na minibus na autobusové nádraží Wila fatima, platím 5bs a řidič mě vysazuje velký kus před nádražím, tak si beru ještě jeden, a když po mne chce řidič další 3bs tak mu dávám 2bs se slovy:„1 minibus 5bs no Wila fatima 2 minibus No 3bs.“. Na nádraží hned chytám minibus do sedla La Cumbre 4600 m.n.m. – začátek treku. Zde jsem v 8:30. Počasí je škaredé zima, mlha, déšť. 

Je zde barák kde se každý musí zapsat do knihy a poté mě čeká stoupání až do výšky cca 4900 m.n.m. což mě trvá asi 1,5 hod. a z tohoto bodu už jen klesám. Stále prší. Roste tady všude bambus, a jelikož je cesta kamenná a od vody kluzká, tak si z něho dělám hůl. Stezka je jasná a nedá se zabloudit. Asi v jednu hodinu se modlím, aby přestalo pršet, což do hodiny ustává a rozptyluje se mlha, a tak můžu dosyta fotit. Ve tři hodiny docházím do CHALAPAMPA, což kemp kde se dá nocovat, ale já se rozhoduji jít dál až do CHORO, což je další dvě hodiny. Cesta vede pěšinou v prudkém svahu s nádhernou vegetací, která místy dělá skoro tunel. 

V Choru stavím stan, vařím kávu a po setmění ulehám do stanu ke spánku. Když asi po pul hodině vylézám ze stanu, jsou vidět světlušky, ale připadá mi to, jako kdyby svítily diodami, takové produkují světlo.

  

17.1. – pátek

Snídaně – chleba se salámem a káva. Poté balím a v 8:00 jsem na cestě. Přecházím most přes řeku a 2 hodiny šlapu do kopce kde je plácek s rozbitým přístřeškem a hezkým výhledem. Dál po cestě se nachází v rozestupech cca 2hodin další možnosti přespaní, ale jelikož ztrácím pojem o čase, tak nevím přesně. Po cestě je hezká řeka s mostem tak zde zastavuji na pauzu a koupu se v řece. 

Překonávám sám sebe a do Chaira dorážím v 16:20 – normálně se to chodí 3 dny, kupuji limonádu a nabízí mi taxi do Coroico za 200bs. Ještě že jsem měl informace z internetu, že za tuto cestu chtěli v cca roce 2010 100bs což je velice předraženo (můj odhad ceny je 20-30bs). V duchu jsem ho poslal do háje, pomyslel si něco o zlodějích a šel další necelou hodinu do sousední vesnice na minibus (nevím kdo to už tuto radu psal. ale moc mi pomohla). Nechal jsem se zde nakonec přeci jen ukecat od řidiče a místo cca 5bs mu dal 35bs. Z Coroica jsem zavolal Mary a ještě přes SMS potvrdil večerní příjezd do La Paz o den dříve kvůli hotelu a čekal, až se zaplní minibus, abychom mohli vyjet. Už zbývali jenom dvě místa a já už jsem uvažoval o tom, že je raději zaplatím (jeden lístek vyšel na 20bs), ale nakonec se místa obsadila a my mohli jet. V La Paz jsem si do hotelu vzal taxi za 20bs a v 23:00 už jsem byl v posteli.

18.1. – sobota

Dnešní den je pro mne odpočinkový a tak se jenom flákám.

19.1. – neděle

V hotelu mne vyzvedává Mary a Limbe, který zůstává v práci místo Mary a my s Mary jdeme na minibus směr CEJA, což je v neděli zážitek, protože tam chtějí všichni, nakonec se přeci jenom do jednoho minibusu dostaneme a jedeme. Po shromáždění blbnu s dětmi, jsem jimi úplně obsypán. Nakonec pro velký úspěch dostávám nabídku strávit středeční den na dětském dnu a tak souhlasím. 

Na oběd mě Mary vede do míst, kde dělají ryby a kupujeme rybu i pro Limbeho. Po cestě k hotelu kupuji dárky v podobě zástěry, co se nosí v Bolívii. Večerní shromáždění je pro mě výjimečné, protože předávám dárek pro místní církev. Je to plakát, na kterém je Pražský hrad, Karlův most, a Staroměstská radnice. Krátce čtu svoje svědectví, jak jsem poznal pána Ježíše (mám to napsáno ve španělštině) a Naide pouští několik fotek o mě a dostávám nějaké dárky. Potom se skoro všichni chtějí se mnou vyfotit.

Luboš zapadá do miestnej komunity 🙂

 

20.1. – pondělí

Dnes jsem měl jet původně death road, ale je to přesunuto na zítra. Jdu k Rolandovi a jeho rodině na oběd. Dostanu tak velkou hromadu, že to málem ani nesním. Po obědě jedeme s celou rodinou společně na výlet do Tiwanaku a odtud to Rolando bere k jezeru Titikaka přesněji Desaguadero, kde mezi Bolivii a Peru jezero Titikaka tvoří jenom asi 20metru široký pruh a tak se přes most dostávám až do Peru, procházíme to tu a po chvíli se vracíme na Bolivijskou stranu a vracíme se zpět do La Paz. Rolando mi ukazuje ještě nějaké rodinné fotky a poté mne odváží do hotelu. Jsem za tento den velice vděčný, že jsem ho mohl strávit v rodinném kruhu Rolandovy rodiny, byli moc milí.

Tiwanaku (španělsky Tiahuanaco nebo Tiahuanacu) je archeologická lokalita a jedna z nejvýznamnějších historických památek Bolívie, bývalé město v Andách. Leží v západní části Bolívie v departementuLa Paz na okraji plochého a širokého údolí Altiplano ve výšce 3 850 m n. m., 20 km od jezera Titicaca a 72 km od La Paz v. Od roku 2000 figuruje na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Podle většiny verzí andských legend je Tiwanaku (Tiahuanaco) označováno jako místo, kde se velký Viracocha po velké potopě opět zjevil a stvořil život. Zde byl předkům Inků svěřen zlatý prut, pomocí kterého založili svou civilizaci v Andách.

Čas vzniku a dějiny Tiahuanaca dodnes nejsou objasněny. S určitostí se ví pouze to, že bylo vytvořeno předinskou kulturou. Nejvýznamnější přínos v objevování Tiahuanaca patří Arthurovi Poznańskemu –rakousko-uherskému staviteli, který se počátkem 20. století přestěhoval do Bolívie, aby provádět průzkumy Tiahuanaca a následně zasvětil celý život odkrývání jeho tajemství. Jeho výzkumy ho vedly k vytvoření nejkontroverznější teorie času vzniku Tiahuanaco — období 15 000 let př .n. l. 

  

Vysněný okamžik je tu! Dnes mě čeká tzv. Death road, tedy El kamino de la muerte (CESTA SMRTIje nejnebezpečnější cesta na světě, která se vine přes bolívijské pohoří La Cumbre a spojuje severní část země s regionem Amazonského pralesa. Ročně si vyžádá stovky obětí pozn. red.), kterou si sjedu na kole. Jedu s agenturou s příznačným názvem „Madness adventures“, která sídlí kousek nad hotelem. Dostáváme kalhoty, vestu, rukavice a helmu, která má i chránič brady. V sedle LA CUMBRE nám přidělí kola a mi se seznamujeme, jak se na nich jezdí a v případě potřeby se dolaďují brzdy, aby dobře brzdily. Vše hotovo poslední foto a jede se skopce, první část 22km je po asfaltu a poté se přejíždí autem 8km na začátek už zmiňované cesty smrti kde už je jenom šotolina a žádný svodidla délka 42km. Výškový rozdíl mezi startem a cílem je 3345m. 

Nevybereš zatáčku a letíš se srázu, takže se spíše držím vpravo u stěny a do zatáček jezdím opatrně. To však neznamená, že bych se někde loudal a jsem ve vedoucí trojce, ostatní jedou za námi je nás 7+dva průvodci jeden na kole a druhý za námi v autě. V horní části prší tak je bahýnko, tak si to užíváme a jsme celí špinaví, což nám ale moc nevadí. Po dojetí do cíle cca po 5,5 hod na nás v Coroicu v hotelu čeká sprcha, chutný oběd, a chvíle pohody u bazénu. Kolem 16:00 odjíždíme zpět do La Paz, kde dostáváme triko, dokládající, že jsme sjeli cestu smrti a přežili. Druhý den si vyzvedávám DVD s fotkami a videi. 

  

 

22.1. – středa

Dnes je v Bolívii svátek a já jdu s dětmi z církve do parku Malasa. Když se koukám, zda neuvidím nějakou známou tvář tak najednou slyším Luboššššššššššššš a malá Laura se řítí ke mě. Je to moje láska. Hrajeme zde různé hry včetně bojovky a já dostávám na starost jedno družstvo. Je tady plno lidí z La Paz, kteří se tady baví, sportují a užívají si volna bez ohledu na věk, je to moc hezké. 

Po návratu se stavuji pro DVD z Cesty smrti, ráno to neměli ještě vypálené. Také si kupuji poncho za 40bs místo 60bs smlouvám jako starý žid.

23.1. – čtvrtek

Dnes je slavnostní den Mary a Limbe mne berou na trh s miniaturami a poté se stavujeme v křesťanském knihkupectví. Nakonec končíme na obědě v restauraci. 

Probíhá bolivijské jídlo a moc si to všichni užíváme a přežíráme se. Po cestě k hotelu ještě kupujeme pro Naide zmrzlinu ať má taky radost. Jsem tak přejedený, že si musím jít lehnout. K večeru dokupuji poslední dárky a jdu spát.

24.1. – pátek

Ráno dobaluji batoh a mincířem ho vážím. Mám povoleno 23kg, na letišti váha 23,1kg. Jdu koupit noviny pro Judith. A zbytek dne mám takový hodně volný. Večer si chystám vše na ráno, jelikož budík nastavuji na 4:30, jdu raději brzo spát.

25.1. – sobota

Ráno je v klidu a v 5:00 jsem před hotelem, kde akorát zastavuje Mary a Limbe s autem tak nasedám a jedem směr letiště. Start letadla má být v 7:50, ale když se v 7:30 ptám jak to je s odletem, tak mám odpověď asi v 8:00. Po osmé se dozvídám, že v 10:30 a s American airways (AA). Personál rozdává balíčky se svačinou. 

Odlet je nakonec ve 12:15 a po mém upozornění, že z Miami odlétám v 20:50 mi sdělují NO PROBLEMA  finiš Miami v 19:00, to samé mi tvrdí i na mezipřistání Santa Gruz. V pulce letu se ale dozvídám s informačního monitoru, že přílet Miami 20:30, beru slovníček a letenku a jdu za letuškou. Ta mi  sděluje let London v 20:50 NO. Když na mne spustí anglicky a musí jí být jasné, že nerozumím, tak jdu do protiútoku a začínám na ni mluvit česky, načež se dost zarazí a kouká jako vír. Má to ale úspěch, sděluje mi, že Miami no problema AA se postará. NO PROTO!!! … 

Po přistání v budově čekají asi tři lidi s cedulemi LONDON a ukazují za sebe na prosklenou zeď, kde nacházím své nové letenky, z kterých se dozvídám, že odlétám v 22:30. Na check pointu jsou davy lidí, ale jak jsem naštvaný tak podlézám pod páskami a cpu se dopředu, abych chytil můj let.

Byl jsem připraven říci AA no problema ja no problema. Na gate jsem půl hodiny před odletem hladový, žíznivý a naštvaný, tak si alespoň dávám za 6 dolarů pizzu, která ve mě vzápětí mizí. Let do Londýna vesměs prospím, budím se jenom na jídlo, a když rozdávají pití.

26.1.

Londýn, jsem na gate a mám tři hodiny čas. Za drobné libry si kupuji fantu a v koutku si dávám dvě hodinky spánek na zemi. Volám také rodičům domů, že jsem v pořádku a večer že budu v Praze. Praha mě uvítá pěknou zimou ještě, že mám teplou péřovou bundu. 

Po vyzvednutí batohu už na pohled zjišťuji, že tam někdo byl (ušil jsem si vak na batoh v podobě lodního pytle, který zamotám a zamknu) byl zamknut ale rozmotaný a lístek od celníků žádný. Jdu na reklamace, kde dostávám kontakt, kde si mám v případě ztráty stěžovat. Doma naštěstí zjišťuji že mi nic nechybí tak to neřeším.

—-

Odkaz na celú fotogaleriu: https://plus.google.com/u/0/photos/117038004607361109657/albums/6002472069815185585

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *