Mischa bloguje – Thaurac s průvodcem bez průvodce

8.9.2011 František Vilim 0 Comments

Jak jsem slíbila, přidávám krátký report z Thauracu. Bohužel se z mého popisu příliš nedovíte moc faktických informací, ale připadá mi skoro zbytečné popisovat vše znova, když Jirka Sika všechno shrnul ve svém perfektnímčlánku na lezci.

Přes internet se mi podařilo sehnat lezeckého parťáka. Trochu jsem se toho bála, jelikož mám problém se na laně svěřit lidem, které moc neznám, ale naštěstí se ukázalo, že je to celkem pohodový kluk. Jako první výlet jsme vybrali Thaurac – je to z Montpellier celkem blízko, cest je tam tolik,(francouzských šestek) že by si člověk zalezl klidně tři týdny, než by je všechny přelezl, a za hezkého počasí je i pěkný výhled. Nám se podařilo bohužel zrovna vychytat jeden z těch několika deštivých dnů, které byste za rok spočítali na prstech jedné ruky, a tak jsme byli nuceni trochu popojet. Nico, můj spolulezec, bohužel nesehnal průvodce (vyprodáno, není dotisk), takže jsme původní cíl cesty zaměnili za Saint Jean Buèges (byež), výrazný kopec tyčící se nad stejnojmennou vesnicí (nabízející vícedélkové lezení a mraky lehčích cest).

Zhruba dvě minuty po tom, co jsme zaparkovali, přišel parádní lijavec. Člověku se ale nechce vzdávat se věcí, které má rád, a že lezení mezi ně patří, rozhodujeme se zkusit přece jen původní plán cesty a popojíždíme na blind do Thauracu.

Představa, že potkáme někoho s průvodcem se ovšem ukázala jako celkem bláhová, tak zamíříme do sektoru, který si Nico matně pamatuje z hlavy. Ten se nachází asi 15minut drápání se do kopce od parkoviště před Grotte des Demoiselles. (Slibuju, že pokud se mi v budoucnu dostane do ruky průvodce, dopíšu sem názvy cest i sektorů.) První dojmy jsou přesně takové, jak je popisuje JirkaS – skála je hůř čitelná a sportovní cesty zhruba v délce do 30m. Na rozlezení ideální. Je fajn jít sem s někým z místních, protože i zde samozřejmě existují oklouzané sektory, ale když víte, kam jít, skála má prvotřídní kvalitu.

Po pěti cetách se přesunujeme o sektor níž (viz červený kroužek na poslední fotce), na mírně položenou plotnu přímo nad jeskyní, slibující delší cesty. Většina, možná snad všechny linie, se zde lezou na dvě délky. My máme osmdesátimetrový špágát, díky čemuž nalezené metry přiliš neřešíme, a lano nám pohodlně vyjde i na slanění. Místo slibovaného deště vykukuje sluníčko, což je předzvěstí pěkného pařáku. To nám sice trochu komplikuje život (lezeme jižní stěnu), ale na nějaké dvě cesty se to dá vydržet. A že to za to stálo! Pod skálou jsme zjišťujeme, co je zač která linie od několika lezců s „průvodcem v hlavě“ a pouštíme se do dvoudélkového 6a. Nico leze jen první délku (cestu už lezl a do druhé se mu nechce), načež ho spouštím a já lezu obě na jeden zátah. Když odlézám od prvního štandu, začínám chápat, proč se mu nechtělo. Čím je člověk výš, tím více to těžkne. Nejen technicky, ale i psychicky. V mnoha francouzských oblastech se setkáte s tím, že když je v místě bezpečné padat, borhák se prostě vynechá. A tak potom necvakáte jištění podvou metrech jako nad nástupem, ale už po čtyřech. Byla jsem docela překvapená, když jsem dolezla nad poslední jištění a místo supermadla pod slaňákem mě čekalo pět kroků po škrabkách, kde mě nahoru táhla snad jen hypnotizující vidina maillonky tři metry nade mnou. Každopádně to stálo za to. Čtyřicet metrů naprosto luxusního lezení po naprosto luxusní skále.

Pak přidáváme ještě jedno 6b+, které srabácky lezu na rybu, jelikož se nechci rozsekat v boulderu u první expresky (která je pěkně po francouzsku dost nízko), a zakončujeme výlet zaslouženým pivkem. Pravda, že místním trochu závídím, že mají místo našeho Roviště v půlhodinové dojezdové vzdálenosti tohle, ale my aspoň máme levnější pivo. Cestou zpátky zbývá už jen vyfotit „quelques photos pour mes amis tchèques“ a hurá do Montpellier.