Neštandartní výlet do Bielatalu

Jelikož byl tenhle víkend náš Štandartní oddíl zaneprázdněn dobýváním rakouských a určitě i jiných vrcholů, posbírali jsme posádku ze všech možných, bývalých, možná i budoucích horoškol. Takže se tentokrát lezlo ve složení jeden Štandart (Mischa), jeden Hopík (Honza), dva Sherpáci (Markéta a Zdenda Nemazal), jeden Everrest (Martin A.) a jeden smíchovský bouchač (Tomáš). Zase jsem si dopisovala s Láďou, ale tentokrát mě varoval, že to nemusí nutně stihnout. Navíc předpověď na sobotu vypadala docela divoce – samé pěkné vyhlídky. A tak jsem nešťastně seděla v pátek večer nad ostrovským průvodcem a lámala si hlavu, kam naši různorodou skupinu, lezoucí od čtyřek po osmičky vezmu, aby si každý přišel na své.

 

Osud nám ale byl příznivě nakloněn a v sobotu ráno nás v Ostrově vítalo azuro. Navíc není moc horko a pofukuje mírný větřík – snesitelné počasí i pro lezení na sluníčku. Navrhuju, že bychom, tentokrát bez Ládi a bez průvodce, mohli vyrazit do Bielatalu někam, kam bezpečně trefím – na Falkenwand – a sundat deštivý pytel z Dürrebielenadel. Markéta souhlasí, přestože ani pro ni to není první návštěva sokolí stěny, a ostatní pro jistotu nemají názor.

Ale brzo si ho udělali. Oblezli jsme Falkenwand skoro ze všech stran, cest tady není málo. Zdenda si na rozlez vytáhl Alterweg IV, o které jsem zmiňovala v prvníBielatalské spatlanině – bombová čtyřka, kterou zajistíte po dvou metrech – na začátku dobré hodiny, pak dva tři uzle do spárky (plocháče s uzlíkem na jednoducho), nahoře byl i nějaký obhoz kolem kyzu.

My s Honzou jsme zvolili Westkantu – tedy její šestkovou variantu přes dva kruhy, která je oblíbenější než originální sedmičková cesta. Začíná úplně vlevo výšvihem na menší balkónek (smyčka – kulatice tak 8mm, o metr dál šel tuty plocháč nebo hodiny, které jsem zdárně přehlídla). Tady začíná lezení. Nejistíte a valíte tři – čtyři metry nahoru přes malé sokolíky, nohy místy na tření. Do spárky by se daly založit pidi- kinderkopfy ze smyčky tak 6-7mm, které mně osobně chyběly. Ale když zatnete zuby a spěcháte nahoru, dá se to i bez nich. Nevím, jak ostatním, ale mně osobně přišlo, že nejtěžší z celé cesty bylo dostat se ke kruhu. Od prvního nastoupáte tak, abyste ho měli v úrovni stehen, a traverzujete doprava. Někde je tam schovaný dobrý chyt, který vám pomůže dostat se ke druhému kruhu. Od něj buď přímo (o něco těžší, ale hezké), nebo mírně vlevo, po kyzech a hodinách jak po chodníku nahoru. Je tam trošku odlez (pět metrů nad kruhem hodiny, dalších pět nic, hodiny), ale nahoru jsou to schody. Tomáš si sebevědomě vybral Joint venture VIIc, se kterým se celkem hezky popral – nám to nedalo, tak jsme si s Honzou a Markétou zarybařili – a musím říct, další Falkenwandská lahůdka. Respektive pokud vám sednou vytrvalostní cesty, bude se vám to líbit (tahalo to za ruce podobně jako v Labáku). Cesta vede přes tři kruhy, u prvního je třeba najít klíčový chyt napravo, u druhého byl VIIcéčkový převísek, který pekelně prověří, jak moc si umíte nastoupat, abyste ulevili rukám, mezi druhým a třetím je docela morálový odlez a od třetího už je to za odměnu. Cesty jsme navzájem prostřídali a pak zkusili Juliweg VIIa, kterou zmiňoval na lezci Lukáš B. ve svémčlánku o lehkých cestách v Biealatalu. Poznatek první – Markéta ji onsightla, tak to taky hrdě zkouším na prvním. Poznatek druhý – Markéta má dny, kdy jí to leze až nepochopitelně dobře. Poznatek třetí – crux jsem následně nevyřešila ani top rope. Přeci jen vám tu „vraždu“ trochu přiblížím. Juliweg VIIa je velice dobře zajištěná sedma s težkým krokem s kruhem u pasu. Ten cvaknete v pohodě z balkónku. Od něj nastoupáváte ze dvou dírek na backhand do něčeho, co mně moc nepřipadalo jako chyt, ale Markéta a Zdenda to nazvali slovy „dobrá dírka“ (rozuměj mělké nic, co se dá zamknout prsty), a o třicet čísel výše do madla. Pak si srovnat hlavu, dva méně příjemná tempa (ale už v lepších chytech) a cvakáte druhý kruh. Tady se na chvíli nevěřícně vydýcháte a dolézáte nahoru chodníkem s hodinami a kyzy. Na bielatalské poměry docela těžká sedma. Ale pokud máte rádi extratechnické ladičky, směle do toho.

No a teď ten vrchol dne – Dürrebielenadel. Markéta se Zdendou k ní jdou napřed, my zvažujeme, jestli do ní půjdeme. Je osm večer, Láďa nás možná bude čekat v Ostrově, zatracený signál. Honza mě přemlouvá, že ji chce vidět zblízka. Tomáše jsem namlsala na Lebensuhr VIIIb, které vede z druhé strany, tak se nechám přemluvit, že je tam aspoň zavedu. Ve čtvrt na devět Markéta nastupuje do asi padesátimetrové cesty, po nepříjemném začátku, který je celoročně vlhký, štandují se Zdendou u přesedacího slaňáku a vrhají se do druhé – hezčí – délky. Juliweg mi shodila sebevědomí do mínusových hodnot, ale nakonec se rozhodneme, že Alterweg taky zkusíme. Honza vyběhne nepříjemný začátek a jako správný gentleman mě nechává vytáhnout tu krásnější část cesty. Píďalkuju se nahoru, co dva metry provazuju hodiny až ke komínku, jehož začátek je nejtěžší z celé cesty. Ovšem když se dobře srovnáte, nastoupáte a vytočíte, najednou objevíte spoustu čapáků a už jste uvnitř. Z něj vylezete na balkón, po kterém pak traverzujete nad údolku, asi se tam něco dá vrazit, ale mně tak táhlo lano, že jsem to střihla nějakých 7m bez jištění. Jediná rada pro tohle místo by byla nekoukat dolů, je to celkem vzdušné, do údolí to může být i šedesát-sedmdesát metrů, a samozřejmě nepadat, když nejistíte. Druhá modrá helma se objevila na vrcholu v nějakých 21.30. Tak jsme s Honzou akorát udělali pár fotek na Facebook, pokochali se jedním z nejkrásnějších výhledů v Bielatalu a za červeného světla Zdendovy neposlušné čelovky, kterou mi nahoře pro jistotu nechal, slaňovali dolů za značně postupujícího šera. Do Ostrova dorážíme v půl jedenácté, tak stíháme k večeři už jen nakládaný hermelín, ale desetihvězdičková, pětková Alterweg na Dürrebielenadel za to stála.

V neděli nás Zdenda bere do Ostrova, Láďa kvůli povinnostem nedorazil. Na programu jsou končiny žádnou horoškolou při výcviku neprozkoumané – Nebeské věže a okolí. Na otázku „Zdendo, doporučíš mi nějakou hezkou cestu?“ mi odpovídá: „Tahle sedmička je krásná,tahle taky, tahle..“ kdyžna většinu koukám, asi si budu muset počkat, než se lezecky posunu. Po chvíli přemlouvání se najdou i nějaké ty pětky. Na Slabikáře, Čekatele, Sovičku a jedno hezké VIIa, když mi to půjde. Ale ono nějak nejde. Dvakrát odskakuju ve Slabikáři pod prvním kruhem na zem. Potřetí už se mi do toho nechce. V téhle části Ostrova je písek hodně tvrdý, s velkými krystalky, které bolestivě řežou do prstů rozedraných dost už z Bielatalu. A taky je tu docela tvrdá klasa. Srabácky to vzdávám, vrátíme se sem příště, až nebude takové horko. K údivu všech se z minuty na minutu s Honzou rozhodujeme, že dnešek bude vhodnější den na výlet. Kam? Do dalšího pohádkového místa – Rathenu.

Na fotkách mě nejdříve zaujal fantastický most Bastei, postavený na vrcholech věží. Skutečnost nebyla o moc horší – byl úžasný. Jediné, co trochu kazí atmosféru, je množství turistů. Druhá věc, která mě dostala, bylo město tvořené věžemi s údolkami kolem sedmdesáti i více metrů, ve kterých vesměs chyběly kruhy. Ale na skoro žádném vrcholu nechyběla Gipfelbuch. Tradice je tu identická s adršpašskou – kruh bouchám, až když mi nestačí lano na další délku (kdysi měla lana kolem 30m). Na tom by nebylo až tak divného, kdyby tu nebyla velká koncentrace VIIc, VIII a težších cest. Oproti Adršpachu tady občas ale i potkáte chyty a příjemné labské lištičky. Ovšem než si napíšu závěť, bude pro mě tato oblast nadále sci-fi.

Už je pomalu čas vrátit se domů. Víkend byl vyčerpávající. Jako vždycky. Tak snad to příště lépe poleze. A když ne, aspoň poznáme další krásy, které skýtají Labské pískovce. Berg heil.

Mischa

 

 Fotogalerie:picasaweb.google.com/104597511981927853529/OstrovBielatal317182010#