Minireport ze Svatošských skal

Pro nepřízeň počasí jsme již delší dobu nemohli podniknout lezecký víkend či jednodenní lezení v nějakém hezkém koutu naší republiky. To se však změnilo minulou sobotu. Meteorologové a meteorologické modely předpověděli na sobotu celkem stabilní počasí, ne však na neděli. Proto jsme se rozhodli podniknou jednodenní akci. Podle předpovědi mělo být nejlepší počasí na severozápadě.

           V pozdních pátečních hodinách jsme se předběžně domluvili, že vyrazíme na Bořeň. Z Prahy jsme vyrážely v sobotu v půl deváté, v sestavě Dvorňas, Franta a Beda. Cestou po Praze jsme listovali v průvodci a náhodou jsme narazili na oblast zvanou Svatoušské skály. Která se nachází nedaleko Karlových Varů . Po deseti sekundové debatě bylo rozhodnuto, jedeme na Svatošky.

           V jedenáct hodin jsme dorazili do Doubí. Jde o vesnici, která se nalézá nedaleko Varů ve směru na Loket. Dále jsme pokračovali pěšky. Trvalo to asi půl hodiny a z pravého břehu řeky Ohře se začaly zdvíhat 20 až 40 metrové skály. Minuli jsme ještě dvě hospody, přeběhli most a byli jsme u skal. (pozn.red. jednalo se o provazový most, který Franta prostě musel rozhoupat 😀 )

           Jako první oblast působení jsme si vybrali náhorní stěnu Muzikantů a to z jednoho prostého důvodu. Abychom se nemuseli exhibovat před všudypřítomnými vodáky a poslouchat jejich erudované komentáře: ,,koukej už má problémy“, ,,ten spadne“ atd. Po prvním kontaktu ze skálou jsme zjistili že se jedná o opravdu hrubozrnný materiál. V průvodci je popsán jako kfelská dvouslídová hrubozrnná žula. Na rozlezení jsem si chtěl dát ze zdola sympaticky vypadající pětečku – Polední 5. Po asi 4 pokusech a po založení dvou friendů jsem se dostal do tří metrové výše. Kde jsem vyhodnotil, že je to nad moje síly a zanechal jsem snažení. Pak nastoupil do stejné cesty Franta a dolezl o metr a půl výše a cvakl borku. Po pár pokusech nad borkou to také vzdal. Shodli jsem se na tom, že to tu není opravdu měkce klasifikováno. Do další cesty se pustil Dvorňas po několika pokusech a urputném boji zdolal první cestu – Krátká 4. Po té jsme se přesunuli k udolní stěně Muzikantů. Kde jsem vylezli ještě dvě cesty. Jednu lehčí, za to opravdu hezkou – Pravý komín za 3 a druhou těžší. V druhém případě s jednalo o opravdu poctivou a vyváženou cestu podél mělké spáry nazvanou Prokopka za 5. Odměnou za tu to cestu nám bylo štandování a slanění z ,,pevného“ borháku. Kterým Franta pootočil při ověřování jeho pevnosti, zrovna když Dvorňas slaňoval.

           Lezení na Švatošských skalách je opravdu specifické. Leze se zde na tření po krystalech pomocí spár a spárek. Je to jiné než v Jickovicích nebo na Kapucínkách, ale tato pěkná oblast stojí určitě za zkoušku. Hezký den jsme zapili a zajedli v protější hospodě. A shodli jsme se na tom, že tu nejsme naposledy. I když jsme toho tady moc nevyburáceli.

 

 Beda