Bielatal

O Bielatalu toho najdete na intenetu mraky. Jeden z nejznámějších koutů Saska, oblíbený nejen díky svéblízkosti českého Ostrova, ale i nádherně pevnému pískovci a „lidským“ cestám. Tuto fenomenální oblast už jsem měla možnost navštívit třikrát, přičemž mi vždy dělal průvodce Láďa Vörös a jeho parťák Pavel Princ, výborní kamarádi a znalci Bielatalu. Jako asi kdekoli na písku je třeba cesty pečlivě zhodnocovat a lézt na doporučení, ale vzhledem k preciznosti saských průvodců je možné dost často vybírat podle hvězdičkových cest, kterých je tady skutečně mraky. V porovnání s Ostrovem je Bielatal větší, zhruba stejně zajištěný (kruh je vždy v klíčovém místě v úrovni pasu nebo prsou, ale lehčí cesty jen smyčkujete), má měkčí klasu (VI v Ostrově za VIIa tady) a tvrdší pískovec (srovnatelný s Labákem, ne však tak tvrdý jako na Sněžníku) a tak romanticky pohádkovou krajinu, že v některých částech jste tam jenom vy, les a skála, kilometry daleko žádná známka civilizace. Lidské cesty jsem zmínila proto, že jsem se dočetla, že zde najdete největší množství lezitelných cest (tj. těch, ve kterých se pravděpodobně nezabijete) v obtížnosti II-VIIc v celém Sasku, na místní poměry se zde leze po kvacích (veže dosahují obvykle  maximálně „jen“ kolem 55metrů). Místní lezení se dost podobá tomu ostrovskému. Koneckonců je to vcelku logické, vždyť jde geologicky o jednu oblast, předělenou akorát státní hranicí. Takže technické věci, lišty a lištičky, vyvažovací kroky, občas dírky a hodiny.

Během naší první návštěvy nás Láďa vzal na Grenzesturm, kde vede překrásná údolní hrana za VIIb, Einsamenadel, na kterou jsme lezli jednu VI, jejíž název si nevzpomenu, ovšem co asi nikdy nezapomenu je zážitek, kdy nás na jehle sedělo pět a ona se kývala ze strany na stranu. Tak rychle jsem snad ještě nikdy v životě neslaňovala. Láďa zase vybíral lahůdky, a tak jsme pokračovali dál kolem Titána, u jehož údolní cesty za V (bez kruhu, 55m) se mi zatajoval dech, ale pořád se na ni ještě necítím, až jsme došli k masivo-věži Costello, dalšímu místnímu „trpajzlíkovi“. Costello se mi tak líbil, že jsem si tady jednu cestu natáhla – pětkovou variantu jedné šestkové cesty přes dva kroužky s těžkým místem u kruhu, perfektně dojistitelnou (hodiny a strom). Proč mluvím o masívo-věži? V Sasku platí zákaz tvorby cest na masívy, ale pro místní dělníky skal (německá obdoba Karla Běliny) se občas toleruje výjimka, a tak si vylezenou cestu můžete zapsat až na vrcholu Costella, kam de facto dolezete úplně jinou cestou. Jedná se o pokračování té původní nějakou variantou z náhorní plošiny dostupné bez problémů nelezecky, což pro dvojdélkovou cestu skutečně nebývá typickým jevem. Já jsem volila asi patnáctimetrový dvojkový komín, dobře (po pěti metrech) zajistitelný, ve kterém jsem zas skoro nedýchala strachy, ale výhled z Costella na Ostrov a zbytek Bieletalu více než vykompenzoval všechna utrpení v cestě.

Druhá návštěva Bielatalu proběhla o dva týdny později, to nás Láďa vzal na Falkenwand (neplést s Falkenstein), který více než předčil naše očekávání. Stěna je trošku nižší (tak 30m, co se nenastupuje z předskalí až 45m) a co cesta, to skvost. Lezli jsme tu Alter Talweg IV, Westkante VII a Joint Venture VIIc, kterou jsem nezkoušela ani top rope kvůli nedávnému úrazu ruky, ale kluci o ní mluvili jen v samých superlativech.

Třetí a zároveň nejčerstvější návštěva, na které byla mým spolulezcem Markéta z HO Sherpa climb, nás zavedla na stejná místa jako loni. Konečně jsem si splnila sen a vytáhla si na Falkenwandu Alter Talweg IV, která, ač v ní nepotkáte jediné fixní jištění vyjma slaňáku, patří ke skutečným Bielatalským skvostům. Druhá cesta, na kterou jsem měla zálusk na tahání, Westkante VIIa, padla na Markétu, která se do ní nakonec nechala přemluvit, a rozhodně nelitovala. Westkante VIIa originálně vede západní hranou přímo na vrchol, ale dá se lézt variantou od prvního kruhu ke druhému doprava a na vrchol, jejíž obtížnost se pohybuje kolem VI-VIIa, ovšem podstatně krásnější než původní cesta. Další věže, které nám Láďa vybral, byly Blatt a  Schildburger,na které jsme na obě vystoupily jejich Alter weg IV. Na Schildburger jsme se pokoušely o nástup sedmičkovou cestou, kde nejtěžší bylo cvaknout první kruh nohama nohama dva metry nad náhorkou, ale tělem třicet nad údolím, což se ani mně, ani Markétě nepodařilo psychicky překonat, a přesto, že jsme si poprvé vyzkoušely v praxi  naši obdobu jištění Schwebe (www.horolezeckametodika.cz/010bocnijist/10bocnijist.php ), se nám podařilo zavěsit pytel. Naší poslední zastávkou byla monumentální Dürrebielenadel, kam se rozhodně chystám na některé z dalších návštěv Bielatalu. 55m dlouhá pětka, celá po vlastním (ale je lepší lézt na dvě délky a dobrat u prvního slaňáku), krásně zajistitelná smyčkami, ze které nás vyhnal déšť, takže jsem prvních pět metrů vylezla a zase slezla, čehož ovšem rozhodně nelituju, protože jsme se s Markétou aspoň ochudily o skvělý zážitek v podobě průtrže mračen ve stěně. Láďa s Pavlem, kteří lezli stejnou cestu před námi, na tom byli hůře, ani nebudu zveličovat, když řeknu, že na nich nezbyla jediná nitka suchá.

 

Plánů na přístě je spousta – určitě Dürrebielenadel, Mittelwand, možná Titan a spousta dalších věží, které jsem ještě neměla tu čest poznat.

Na závěr bych ještě chtěla dodat jednu věc, která mně osobně připadala strašně zajímavá – saskou tradici pojmenovávání cest. Když otevřete průvodce, vždycky najdete Alter Weg (stará cesta – ta nejstarší, co vede na věž), Nord, Ost, West, Nordest… Kante (hrana), Weg (cesta) nebo Riss (spára), a Talweg (údolní cesta). Teprve potom, co Sasíci vyčerpají tyto předepsané názvy podle světových stran, mohou dát cestě jméno podle svojí fantazie.

Mischa

Fotky:orbit.rajce.idnes.cz/Bielatal_3.10.09/

           

http://www.horydoly.cz/foto/bielatal1/

Stránky:www.horydoly.cz/vypsat.php?id=5218

            www.horyinfo.cz/view.php?cisloclanku=2008070012&nazevclanku=za-saskymi-lahudkami-iv

            www.lezec.cz/clanky.php?key=685

            www.lezec.cz/clanky.php?key=194

            

http://www.lezec.cz/clanky.php?key=3214