Paklenica 2010

Jako správný vysokoškolský student trávím více času na cestách než v posluchárnách, tak jsem se rozhodla vás zase obtěžovat dalším svým výplodem.

Jelikož se tuhle oblast vydal prozkoumat loni už Dvorňas na rodinné dovolené, tak jenom doplním jeho referát o konkrétní tipy na lezení.

V Paklenici jsme strávili pět lezeckých dní, z nichž půlku dvou ne úplně přálo počasí, ale mohlo to být horší. Sešla se nás banda 12lidí z HO Sherpa climb, HOVNa, HO Štand-art, a HO Peaks + 4 lidí, kteří se ne zcela pochopitelně separovali od nás v jiném kempu, přestože někteří patří do stejné bandy.

Mrak se ukázal býti schopným organizátorem, takže každý jen obdržel email, kde má kdy čekat a jaká je posádka jeho vozu. Do Zadaru to vychází na asi 1100 km, Paklenica od něj už není tak daleko. Orientačně cesta náročná není, zvládli jsme to i bez GPS navigace.

První den přijíždíme do Paklenice kolem 7 hodiny ranní, řidiči jsou unavení po dlouhé cestě, tak spřádáme plány na lehké seznámení s terénem v podobě sportovních cest. Vybíráme kemp hned na pobřeží s úžasným výhledem na moře.Láká to ke koupání, ale tu odvahu našli jen Zdenda a Ivča, když jsme jim vymysleli novou sportovní disciplínu „skoč si pro svou plechovku s pivem, než uplave příliš daleko“.

Ale my jsme sem kvůli koupání nepřijeli, tak zpět k lezení. Jak už to barvitě líčil Dvorňas,zdejší vápenec je jako žiletky, kalhoty jsem si stihla roztrhat už na první vícedélce, sportovky zas zavání vzpomínkami na Srbsko. Ale pár kompromisů se zde najde.Kvůli pracím (prokopávali nějaké nové tunely) byl zákaz lezení v polovině sportovních sektorů, což značně zúžilo výběr. Azáro mi cestou sem celou dobu tvrdil, že zdejší klasa je celkem dost ostrá, musela jsem se ovšem přesvědčit na vlastní kůži. Cesty do 6a+ včetně odpovídají svou klasifikací obtížnosti ve Francii, Španělsku a jistě i jiným sportovním oblastem, 6b prý byly hodnocené celkem tvrdě. Já jsem zkoušela jen jedno, a to neúspěšně, ale věřila bych klukům. „Zasportovali “ jsme si v sektoru Klanci, jediném, kde jsou krátké cesty, podsktorech Veleshit, Zava, Ljuska a Sindrom. Najdete zde mraky lehkých cest v obtížnosti kolem 4 a 5 (pominu-li tedy, že čtyřky a pětky jsou nejhnusněji „ojeté“).

Co bych tedy doporučila? Popravdě cesty nad 5c, protože v těch lehčích to není obtížnost, ale oklouzaný vápenec, co vám dělá vrásky na čele. Mně se docela líbily: Zima 5c+ (hezká, neoklouzaná, docela zadarmo, která se moc líbila i Báře), Marina 6a (vedle Zimy, lehké 6a) v sektoru Zava ,a Orao 6a a, Kos 5c v sektoru Sindrom. Největší třešnička na dortu byla cesta Il viaggio 6a, krásná, spíš teda vytrvalostní než bouldrová (mírně převislá kolmice po madlech, Bára opět hodnotila pozitivně) v sektoru Veleshit, kde jsem chtěla zkusit ještě i sousední Reibeisen 6a a Veleshit 6a+, ale na ty už bohužel nevyzbyl čas.

Další dny se nesly ve znamení vícedélek. Můj sen byl vylézt si místní klasiku Mošoraški 5c, která je 350m dlouhá a zakončená 5c převislou koutovou spárou (krutě oklouzanou) v předposlední délce. Bohužel mi to nevyšlo, ale aspoň mám cíl napříště. Kratších vícedélek (kolem 100m) se pár taky našlo. My jsme se s Mazim vrhli na Karamore sweet temptation za 6a+na Veliky Cuk, která byla dole pěkně klouzlá a krokově poctivá (první délka za 6a+, další pak 4c+, 6a, 5a), ale zbývajících 105 metrů cesty ze 110 byl lábuž. Jištění nýty, v 6a místech po dvou metrech, jinak 5-7m odlezy. S Bárou jsme si vybraly cesty Karabore 5b a Danaja 5b, obě na Aniču Kuk – Stup. Karabore nás potrápilo přinejmenším orientačně. V průvodci jsou vyznačené štandy, které v cestě ve skutečnosti vůbec na daných místech nenajdete, a počet délek také nějak nesedí. Tak se stalo, že jsme dvakrát štandovaly v nýtu, než jsme našly, kudy naše cesta vlastně vede. V průvodci má podtitulek „the real pleasure“, ale ne každému sedne charakterem lezení.  Pro mě to byl teda trochu boj. První délka převis za 5b, tahalo to za ruce, ale dalo se odšlapat. Za klíčovým místem tak čtyřkové lezení – 30m komíno-kout(já to lezla komínem, ale asi tojde vzít i jako kout), pod ním má být štand, který tam ve skutečnosti není. Kout končí převislou spárou, která ale bere na bočáky (ovšem není to už čtyřkové lezení, což původce zarytě tvrdí), nad ní je ohlazený sokolík, úžasně drží, ale měla jsem pěkně stažené půlky, když jsem tancovala 5m nad posledním jištěním nohama na tření. Dolez je opět orientačně náročnější, vyberte variantu vpravo, ne tu přímou( ta končí uprostřed hladké skály po deseti metrech od štandu), já jsem se napálila a pak dojišťovala vlastním a přelézala do 6a dolezu Domažalski, vedlejší cesty. Počasí nás donutilo k nemetodickému slanění z nýtu za pět minut dvanáct. O chlup jsme unikly pěknému slejváku.

Danaja byla oproti Karabore skutečně s prstem v nose – lehké stěnové lezení, odjištěné nýty, žádný komín ani sokolíko-spára, jasná linie, jen to občas dost duní. Musím říct, že výhled ze Stupu za těch sto vertikálních metrů rozhodně stál.

Do většího množství vícedélek jsme my s Bárou nenalézaly.Mrak stihl se Zuzkou Mošoraški, Azi s Mazim nějakou vícedélku za 6c+, Mamut se Zdendou klasické lezení za cca 4 po vlastním (ze kterého se vraceli se svítícíma očima, takže to taky muselo stát za to) Ivča s Katkou ještě Abseil Pistu za 4b. Když bych se sem vrátila, tak kvůli některým vícedélkám za 6a a Mošoraški 5c, těch lehčích moc nebylo (težiště oblasti je bohužel v těžších cestách), nebo byly z velké části po vlastním a byly to čtyřky. Sportovky mě tady  ve srovnání se Španělskem a jižní Francií až na dvě tři cesty moc neuchvátily. U těžších věcí se vlastním dojišťovaly dle Aziho slov jen čtyřkové délky, což už je snesitelnější, než se klepat v šestkovém místě pár metrů nad vklíněncem.

Skála je hodně dobře čitelná. Vápenec je krasový a tvoří vertikální žlábky – takže nenajdete žádné lišty, absolutní minimum dírek, ale nepřeberné množství sokolíků na všechny možné způsoby, a madel.

Nohy vesměs na tření, ale když přijdete na to, jak je do těch žlábků postavit, vylezete pak kde co. Založíte tu hodně friendů a abalaků, vklíněnce už méně, ale dá se, hodí se i kevlarka na provázání hodin. Ty vápencové jsou tutové.

Dá se tu lézt i v létě, kaňon je do 12 hodin ve stínu, ale je třeba si přivstat. Dalším výletům zdar!

Mischa

 

Fotgalerie:

picasaweb.google.cz/jirka.rehor/Paklenica_2010#

picasaweb.google.cz/Mistymischa/Paklenica02?authkey=Gv1sRgCM_71Ibwr_LRMQ#