Výlet do Maroka spojený s lezením v Todře

Výlet do Maroka spojený s lezením v Todře

Tak jsem se nechal od předsedy přesvědčit, abych překonal svou averzi k psaní a sepsal pár slov o oddílovém výletu do Maroka. Výlet to byl parádní. A zkusím zmínit i nějaké to lezení.

Na vánočním večírku 2022 jsme si řekli, že bychom mohli na jaře zalézt někde na teplém jihu. Padl návrh na Maroko, kde zatím nikdo z nás nelezl. Schváleno na konec března. Že je to zrovna začátek ramadánu, jsme vůbec netušili.

Nakonec nás letělo šest a půl (půlka se snad neurazí-zatím neumí číst). Skupina A – Béďa, Franta s Katkou a malým Mikulášem. Skupina B – já, Honza K. a Dvorňas. Skupina A dorazila do Maroka chvíli před námi, sraz byl v Todře, kde byli o noc dřív. My, skupina B, jsme doletěli do Marakéše, vyzvedli u letiště auto, nakoupili a vyrazili přes Atlas na jih. V nejvyšším bodě, sedle Col du Tichka (2260 mnm), první žertovná příhoda. Zastavili jsme a udělali foto, čehož využil místní prodejce kamenů a jal se konverzovat s Petrem. Petrovi se komunikace moc nedařila, obzvlášť ta část, že nechceme nic koupit. Tak se to pokusil zjednodušit, ukázal na sebe a prohlásil „Czechoslovakia“. Týpek gesto napodobil a řekl „Ibrahim“.

Na jižní straně Atlasu se nám už za tmy povedlo najít nějaký hotel, kde jsem strávil svou první noc mimo Evropu. Podařilo se nám objednat jídlo, tj. tajin. Většina jídel v restauracích je tajin. Myslím, že jen jednou jsem jedl v Maroku něco jiného, ale to vůbec nevadí, každý tajin byl jiný a všechny dobré. Pokus o objednání piva už tak úspěšný nebyl, pokud za úspěch nepovažujeme veselý smích číšníka. Domluvili jsme si na ráno snídani, ale byl tu zádrhel. Vůbec jsme netušili, kolik je hodin. I když jsme byli tři, měli jsme tuším čtyři různé návrhy, jaký je místní čas. Pro jistotu jsme si kvůli snídani sladili čas s personálem. No jo, ale v noci byl posun času v ČR a pravděpodobně i nějaký místní ramadánový. Takže ráno jsme byli tam, kde večer – místně v Atlasu, časově úplně mimo. Mysleli jsme, že vstáváme na snídani, ale v hotelu jsme nikoho nenašli, a tak jsme vyrazili dál.

Za Atlasem nastoupila krajina, kterou jsem si pro sebe nazval „škaredá hlína“. Trochu mi připomínala suťovisko. Domy vypadaly podobně. Hrozně moc jich bylo ve fázi stavby nebo úpadku. Nejspíš hned jak někdo dostaví dům z místní hlíny, začne okamžitě hned vedle stavět další, aby ho stihl dřív, než se mu ten první rozpadne. Obdobně vypadala většina území za Atlasem.

Náš první cíl byla hliněná pevnost Ait Ben Haddou. Jak jsme byli časově mimo, minuli jsme se s většinou turistů a s největším horkem, což bylo fajn. Asi jsme si přivstali. Nejstarší stavby byly zajímavé čtvercové minipevnosti s důmyslným systémem odvětrávání, takovou pradávnou klimatizací. Nahoře z hlavní pevnosti krásný výhled do okolí, pod hradbami příjemná čajovna/kavárna a můj první a zdaleka ne poslední mátový čaj. Jak moc jsme si výlet, zatím nelezecký, užívali, nejlépe vystihuje Honzova poznámka: „Nevím, jestli jsme ty lana nebrali zbytečně“.

Ale nebrali jsme je zbytečně, ještě ten samý den na ně došlo. Od Ben Haddou jsme jeli víceméně rovnou do Todry, kde ve vesnici u kaňonu byla od předešlého dne ubytovaná skupina A, která již měla koupeného průvodce a za sebou první lezení.

Todra je pěkné místo. Skalnatým údolím protéká říčka, která se místy ztrácí a místy objevuje. Naposledy se vynořuje přímo v úzkém kaňonu, hned za kaňonem ji místní využívají jako zdroj vody pro zavlažovací kanály, díky čemuž je vesnice na okraji krásné zelené oázy. Přímo z okna hotelu jsme koukali na spoustu palem. Co mě zaujalo, byla spousta volně se pasoucích oslů. On vůbec osel je v odlehlejších oblastech Maroka poměrně běžný dopravní prostředek. Přímo v kaňonu prodávají Berbeři různé suvenýry, já koupil rodině trilobita, amonita a nějaké krystaly. Je potřeba smlouvat. V Todře jsme strávili tři noci.

Tak ještě něco k oficiálnímu hlavnímu účelu výletu – lezení v Todře. Taky bylo fajn. Skály jsou to pěkné, některé opravdu vysoké, spousta jednodélek i vícedélek. Z dálky to vypadá jako nepevná hlína, zblízka je to krásné, pevné, neoklouzané vápno. Ale sterilní skála to nebyla, Honzovo lano se během těch pár dní stalo nejšpinavějším lanem, jaké jsem kdy držel. Lezli jsme sportovky, klasifikace ne úplně jednotná, ale v mé obtížnosti 5a-5c většinou spíše mírná. Borháků dost. Kluci si dali i nějakou vícedélku a kromě menšího incidentu na štandu (opravdový štand art) si ji také chválili. Na bližší sektory jsme chodili pěšky, na vzdálenější popojeli. Lezli jsme dvoufázově, přes poledne se vedro nedalo. A to byl ještě březen. Rozhodně jsme nebyli jediní lezci v Todře, mj. jsme narazili na nějaký kurz/horoškolu, kde několik tahačů vytahalo několik lan a obsadili velkou část sektoru.

Důkaz, že jsme lana vybalili

Z Todry jsme vyrazili společně, A+B=C jako Camel, na velbloudí výlet do Erg Chebbi. Zaplatili jsme si výjezd na velbloudech s nocováním v pouštním kempu. Oproti chůzi je to pohyb pomalejší a o dost méně pohodlný. O to pohodlnější byl samotný kemp. Námi zaplacený „basic“ měl nějakou poruchu elektřiny, tak nás ubytovali v „luxury“. Mít uvnitř stanu v poušti sprchu, splachovací záchod a u postele USB mi přišlo až moc i na luxury verzi. Holt nemám s luxusem moc zkušeností. K večeři byl tajin o tolika chodech, že jsem po několikátém bezmasém propadl malomyslnosti, přestal doufat v maso a najedl se. Na což zřejmě obsluha čekala a maso přinesla. Ráno jsme na velbloudech odjeli zpátky k autům, v plánu byl přejezd Atlasu na sever.

Nedaleko jsme zastavili u krámku se zkamenělinami a jinými suvenýry, kde jsem byl svědkem sjednávání překonávajícího i scénu ze Života Briana. Petr: “Dám za tento šátek 80“. „Ne, pevná cena 50“, odpověděl prodejce. Petr na to, že víc než 80 nedá. Prodejce se nedal: „Pevná cena 50“. Tak Petr sklopil uši a koupil za 50.

Domluvený cíl dnešní cesty, městečko Imilchil v Atlasu, skupina A minula s tím, že Miky ještě spí a že zkusí dojet dál. Takže pak sháněli v nouzi nějaký bídný nocleh s asistencí místního policejního šéfa. Zato skupina B se ubytovala královsky (za běžný nešlechtický peníz) ve střešních miniapartmánech hotelu patřícího nějakému přátelskému horskému vůdci. Připadali jsme si jako v orlích hnízdech a ještě jsme dostali nejlepší večeři za celý marocký pobyt.

Následujícího dne jsme se po parádní cestě přes zastrčené vesničky Atlasu opět shledali se skupinou A u vodopádů Ouzoud. Přes den turisticky exponované místo se spoustou volně pobíhajících a oříšky somrujících opic, večer poloprázdno a tajin jsme dostali se slevou.

Ráno jsme se opět rozdělili a večer na chvíli potkali v Marakéši. Prolezli jsme trhy, utratili poslední místní peníze – některé ne zcela dobrovolně za prohlídku místní koželužny. Pro skupinu B už zbýval poslední nocleh a ráno odlet.

Několik mých postřehů z Maroka

• Průvodce na Todru je možno koupit přímo ve vesnici.
• Můj obdiv k jazykové vybavenosti obyvatel, není vůbec vzácné, že se někdo z místních domluví současně Arabsky, Berbersky, Francouzky a Anglicky.
• Pokud se někoho z místních na ulici cokoliv zeptáte, pravděpodobně to skončí nějakou platbou.
• Komu vadí hlasitý zpěv modliteb v noci, ať se během ramadánu raději ubytuje dále od mešit vybavených ampliony.
• Během ramadánu jsme nepotkali žádný alkohol kromě vlastního. Skupině A se po našem odletu podařilo někde sehnat pivo.
• Marocký tajin je dušená směs masa, ovoce a zeleniny. Tajin je pokaždé jiný, jde v podstatě o způsob přípravy ve speciálně tvarovaném hrnci. Někdy je v základní ceně několik chodů, někdy jen holý tajin bez přílohy.
• Na letišti v Marakéši je potřeba mít fyzicky vytištěné letenky. Kdo nemá, dá se vytisknout v nedalekém Cyber Y@ssir